Mor z Wall Streetu

Prohnilé americké hypotéky se prý Česka nijak nedotknou, povídali ještě zjara různí tuzemští analytici, developeři a jiní snílci. Minimálně od minulého týdne je jasné, že se mýlili. Americké finančnictví zasáhla nejtěžší krize od doby po „černém pátku“ v roce 1929. Obává se celý svět a bát by se měli i mnozí Češi. V prvé řadě ti, kteří pracují v bankách a jiných finančních institucích či developerských společnostech, dále ti, kdo splácejí hypotéky a jedou takříkajíc „na doraz“, také ti, kdo ukládají úspory do akciových a dalších fondů kapitálového trhu, a konečně i ti, kdo si nepřejí volební vítězství ČSSD.

Varovné bublání

Problém zlověstně bublal od loňského léta. Kolosální realitní bublina v USA splaskla, ceny domů se začaly řítit k zemi a miliony Američanů se ocitly v situaci, kdy na hypotéce dlužily více, než kolik stála nemovitost. Jenže nesplatitelné hypotéky se mezitím dostaly do finančního systému, kam je poslali sami poskytovatelé půjček na bydlení – ve formě cenných papírů. Tyto cenné papíry se „svázaly“ společně s jinými cennými papíry do balíků (takže nikdo nevěděl a dosud neví, co v balících přesně je), jež se v době globalizace rozšířily jako mor po celém světě. Příznaky se objevují po celý letošní rok, minulý týden ale smrtonosná choroba udeřila naplno. Stačil jediný víkend, aby tenhle mor vyřadil dvě velevýznamné investiční banky z Wall Streetu – Lehman Brothers skonala (zbankrotovala) ve věku 158 let a Merrill Lynch se musela po 94 letech existence nechat pohltit ústavem Bank of America. Už v březnu přitom hypoteční krize položila další velkou investiční banku Bear Stearns. Na pokraji smrti se navíc ocitla i American International Group (AIG), největší světová pojišťovna. Tu zachránila americká centrální banka Fed, když jí z kapes daňových poplatníků poskytla záchranu v podobě 85 miliard dolarů. Řečené banky ve velkém investovaly do morových balíků a dalších produktů spjatých tak či onak s nesplácenými hypotékami. AIG to zase pojišťovala – a tím se sama nakazila. Nákazu těžce pocítil Maurice Greenberg, bývalý výkonný šéf AIG, jenž v pojišťovně vlastní jedenáctiprocentní podíl. Během několika dnů tak kvůli propadům akcií zchudl o více než pět miliard dolarů. Není divu, že v televizi pak diváky úpěnlivě přesvědčoval, že krize není nebezpečná.

AIG – takový malý nezbeda…

Když před pár dny zavolali z televize Barrymu Ritholtzovi, autorovi známého ekonomického blogu Big Picture, aby naprostým laikům vysvětlil, co se vlastně stalo, šel na to takhle: „Lehman Brothers se chovala jako malé děcko, co tahá psa za ocas. Všichni okolo vědí, že to je nebezpečná zábava, a tak nikoho nepřekvapí, když se pes rozzuří a dítě rafne. Ale ratolest vlastně zraní jen sebe sama, proto se o to nikdo příliš nestará. Bear Stearns byla jako malý pyroman – dítě, které si rádo hraje se zápalkami. Nemusí zranit pouze sebe, může vypálit dům – a také sousedy. Fed do hry vstoupila ne proto, aby uličníka ochránila, ale aby ušetřila před zkázou sousední domy. No a AIG, ta je jako malý nezbeda, který se zčistajasna objevil v laboratoři s biotechnologickými zbraněmi. Sebere všechny ty záhadné ampulky, lahvičky a odměrky a s plnými kapsami si to míří na nejbližší hřiště.“ Banky, pojišťovny a další finanční společnosti všude ve světě to vidí méně humorně než Ritholtz a jsou pořádně vylekané. Dost dobře nevědí, zda se „morem“ už také nenakazily, a zejména vůbec nedůvěřují ostatním – každý může být nakažen, nikdo pořádně netuší, kolik má na účtech balíků s nesplácenými hypotékami a jiného nedobytného majetku. Strach z nakažení vede k tomu, že jsou ochotny půjčovat jen za vysoké úroky. Po celém světě zdražují půjčky i hypotéky, firmám zase rostou náklady investic. Nastává globální hospodářský útlum, investoři se zbavují akcií, jelikož vyhlížejí těžké časy plné nezaměstnanosti a stagnace. „Celosvětová krize může trvat až patnáct let,“ řekl nedávno TÝDNU Bruce Greenwald, profesor financí na Kolumbijské univerzitě, na jehož přednášky dochází i Warren Buffett, jenž investováním zbohatl jako nikdo jiný. Centrální banky jsou bdělé. Coby vyslankyně politiky ve světě financí stavějí „morové sloupy“, které mají především ochránit vládnoucí politické garnitury před těžkými propady v době před volbami. „Morové sloupy“ jsou proto ve skutečnosti sloupy bankovek – do finančního systému pumpují stamiliardy „erárních“ eur, dolarů i jenů. Tyto injekce dávají centrální banky už od loňského září, což ukazuje, že jsou účinné asi stejně, jako byly kdysi opravdové morové sloupy tváří v tvář epidemiím středověku. Vlády – a zejména ta americká – vstupují do situace ještě jinak, a to když přebírají nemocné privátní společnosti (vlastně je znárodňují). To byl případ zmíněné AIG či počátkem září hypotečních ústavů Fannie Mae a Freddie Mac.

Zaplatí to všichni

Sanace privátních společností vládou jsou podle mnohých ekonomů nebezpečím pro budoucnost, jelikož se ve sféře velkých firem rozšíří víra, že „vláda nás před sebehorším morem vždy ochrání, a proto není třeba prevence, právě naopak – jeďme na doraz“. Za riskantní hru několika málo finančníků tak platí veřejnost. Jednak klasickým zdaněním a jednak méně nápadným inflačním zdaněním (aby mohly vlády peníze do ekonomiky napumpovat, musejí je nejdříve vytisknout, což zvyšuje množství peněz v ekonomice, tudíž zrychluje inflaci). Finančníci ale dokážou – jako v případě AIG – vládu přesvědčit, že jejich firma je „příliš důležitá, než aby mohla padnout“ (pád by vyvolal hospodářský otřes, nepříjemný obzvláště před listopadovou volbou prezidenta USA). „Wall Street dokázal přesvědčit George Bushe. Propříště je třeba vládu odstřihnout od těchto zhoubných vlivových skupin,“ řekl v rozhovoru pro TÝDEN Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii (viz Bojím se studené války, str. 46-50), jenž vidí hlavní příčinu krize právě v propojení vrcholných bankéřů s politiky. Stiglitz patří spíše k levicovým liberálům. Je proto zajímavé, že se nyní s pravicovými ekonomy až libertariány (stoupenci volného trhu) shodne na zásadním: vláda by nemocné firmy zachraňovat neměla, jediným řešením je bankrot všech těch, které vážně chybovaly. Když jsou soukromé zisky a bonusy, nechť jsou soukromé i ztráty. Takové řešení je sice eticky nejsprávnější, ovšem nejen politici, ale dokonce ani burzy si je vlastně nepřejí. Když koncem minulého týdne zveřejnil americký ministr financí Hank Paulson plán na vytvoření instituce, která by – tak jako nechvalně proslulá České konsolidační agentura – zbavovala banky a jiné finanční instituce špatných úvěrů, indexy burz zamířily po čtyřech dnech obav a těžkých propadů prudce vzhůru. Nebývale rozkolísaná byla i pražská burza (viz Horké chvilky pražské burzy). V úterý se index PX propadl o téměř šest procent (například developerský titul ECM ztratil více něž třetinu hodnoty), aby v pátek poskočil o více než jedenáct procent vzhůru – nejvíce za posledních téměř patnáct let. „Mluvíme o stovkách miliard dolarů,“ přiblížil Paulson sumu, již vláda z bank nakonec nejspíše vyzobe. Ministerstvo financí USA a Fed věří, že takový krok konečně zklidní trhy a bude účinnou léčbou na morovou nákazu finančního systému. Taková kúra dává do rukou americké vlády dosud nevídanou moc nad trhy a je otázkou, zda USA jsou ještě vůbec kapitalistickou zemí. Účinnost kúry přitom není jistou věcí – může též jen dočasně potlačit příznaky, nikoli nemoc zcela vyléčit.

Krize pomůže ČSSD

Zda tahle kúra americké vlády zabere, to je nyní zásadní otázka pro celý svět. Odpověď nezná nikdo, a přitom je důležitá pro každého. Dokonce i pro české politiky. Hospodářská situace, v níž se bude Česko během měsíců před příštími volbami do sněmovny (řádný termín je na jaře 2010) nacházet, ovlivní výsledek všelidového hlasování podstatněji než kvalita kampaně nebo důmyslnost při rozmazávání kauz a afér. Obecně to bude tak, že nezabere-li kúra, nahraje to ČSSD – a naopak: bude-li úspěšná, zaraduje se spíše ODS. K prvému scénáři – že léčba nezabere – se přiklání řada ekonomů zvenčí, tedy těch, kteří nejsou spojeni s vládními institucemi či nefigurují v radách centrálních bank. Mají za to, že skutečná očista může nastat jen tehdy, ponesou-li finanční ústavy plnou odpovědnost za svoje činy – i za nákup nakažených balíků. Upozorňují na fakt, že managementy bank a finančních institucí si dlouhá léta přisvojovaly velké zisky (viz str. 66 a 67) – nyní tlačí na zespolečenštění ztrát -, a přitom správně nevyhodnocovaly riziko spjaté s investicemi. Dodávají, že z finančního systému se tak vytratila důvěra, tedy veličina, již sebelepší účetní či bankovní matematik nespočítá, ale která je naprosto klíčová. Tak klíčová, že ji nelze jen tak vrátit pumpováním miliard veřejných peněz či tvorbou „konsolidačních agentur“. Protože chybí důvěra, úvěrové toky se jen tak neobnoví, což povede k poklesu spotřeby i investic, a tedy k táhlé recesi. Následky takové recese by k nám z USA mohly v plné síle dorazit právě v předvolebním období. S rostoucí nezaměstnaností a klesající výkonností české ekonomiky v zádech bude pro sociální demokracii mnohem jednodušší opřít se do Topolánkovy vlády a vyložit globální hospodářské otřesy jako selhání ODS. Řada lidí – zvláště těch přímo zasažených – bude chtít věřit tomu, že Paroubkova družina zemi prosperitu vrátí. Občanští demokraté jsou na tom podobně jako republikáni v USA. Rádi by, pokud tedy už situaci začali vnímat, aby kúra zabrala. Jsou to právě nejvíce ekonomové napojení na vlády a centrální banky – v USA, ale i v Evropě a jinde -, kteří do léčby vkládají naděje a obhajují ji. Z jejich pohledu neexistuje jiné řešení než se snažit prohnilý finanční systém ozdravit za každou cenu a „doklepat“ to tak alespoň do voleb. Problém je, že se takto nejspíše zadělává na další a hlubší potíže, které mohou sice propuknout až „po volbách“, ale pak budou ještě bolestivější než nynější krize.

Češi už to pociťují

V České republice je úvěrová krize, krize důvěry, cítit už nyní. Ještě citelnější bude v každém případě po minulém týdnu, zvláště v případě, že záchranný plán americké vlády nezabere. Propouštět by pak musely v prvé řadě banky a finanční a developerské společnosti, pokud by tedy rovnou nezačaly krachovat jako v USA. Banky působící u nás už třeba výrazně zpřísnily kritéria pro poskytování hypoték – většina Čechů, těch s průměrnými a podprůměrnými příjmy, nyní na půjčku na bydlení nemůže dosáhnout. Značné propady kursů akcií developerů Orco a ECM na pražské burze potvrzují, že vyhlídky tuzemského nemovitostního trhu jsou mdlé. Například akcie Orka stála loni v únoru 3500 korun, minulý týden se propadla pod 350 korun. To značí ještě jedno: ti z Čechů, kteří ukládají peníze do akcií a fondů, mají nyní špatné spaní, neboť se jim úspory kvapem tenčí. Burzy jsou rozkolísané po celém světě. Padají nejen tituly bankovní či developerské, ale třeba i těžební a energetické. Například akcie uhelné společnosti New World Resources (NWR), matky OKD, jsou o padesát procent níže než v srpnu (viz Horké chvilky…). Jelikož úvěrová krize vyústí v horší vyhlídky firem získat půjčku, bude se méně investovat, méně stavět a vyrábět, což sníží poptávku po energetických zdrojích. S nižší poptávkou musejí klesnout i ceny těchto zdrojů a zisky firem, které je dodávají – například právě NWR. Výhodou je na druhou stranu skutečnost, že neklesají jenom ceny uhlí, ale třeba i ropy, což globální ekonomice uleví a krizi zmírní. Akcie aerolinií a maloobchodních řetězců tudíž minulý týden rostly, zatímco ostatní tituly padaly. Pro Českou republiku plyne z možného výrazného zlevnění surovin ještě jedna výhoda – geopolitická pozice Ruska a sebevědomí Kremlu nutně oslabí. I Moskva se v uplynulém týdnu potýkala se značnými propady akciových indexů (na burze muselo být na dlouhou dobu dokonce přerušeno obchodování – viz str. 65: Finanční krize ochromila Rusko) a trhy již delší dobu dávají duu Medveděv & Putin znát, že se jim nelíbí „zátahy“ Kremlu proti zahraničním investorům ani konflikt v Gruzii. A trh – zvláště v době globalizace – už nemohou ignorovat ani v Kremlu. I na „krizí století“, jak přece jen poněkud přehnaně zdůrazňovala v uplynulém týdnu mnohá média, lze najít cosi pozitivního.

Vyšlo v Týdnu.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin