Ministr zemědělství v demisi Jiří Milek by chtěl stanovením minimálních marží zabránit obchodním řetězcům, aby prodávaly potraviny pod cenou. Pomůže to v praxi českým zemědělcům a potravinářům, nebo by se měl stát v téhle problematice angažovat jinak, pokud vůbec? Češi jsou národ slevových fetišistů. Vědí to i obchodní řetězce, které nás při každém nákupu bombardují akčními slevami. Kdo nenakupuje výrobky v akci 2+1, nemá věrnostní kartičku supermarketu a důkladně neprochází akční letáky s nabídkami zlevněného zboží, jako by nebyl.
Podle ministra zemědělství v demisi za hnutí ANO Jiřího Milka jsou ale slevové strategie obchodních řetězců něco, co poškozuje zemědělce a „prvovýrobce“. Řešením by podle něj mohlo být pevné nastavení minimálních marží (po vzoru Francie, která takové opatření zapracovává do legislativy), které by obchodníkům zabraňovalo prodávat potraviny pod cenou. V některých případech se totiž stává, že výrobci nezbývá nic jiného než prodávat své produkty i pod úrovní „nákladové ceny“. Odborníci se sice shodují, že je v Česku slevová politika řetězců problém, řada z nich ale upozorňuje, že Milkovo řešení nebude mít dostatečný efekt. Zvlášť pro malé zemědělce a výrobce, kterým by přitom mělo pomoci především.
Otázkou navíc zůstává, zda Milek dostane šanci svoje plány realizovat. Při prvním jednání ANO a ČSSD o případné vládní koalici bylo totiž Ministerstvo zemědělství jedním z rezortů, které Andrej Babiš sociálním demokratům nabídl.
Jak se na nápady ministra zemědělství v demisi dívají ekonomové, podnikatelé, zástupci obchodníků i zemědělců? Mělo by jít Česko ve francouzských stopách a snažit se obchodníkům nařizovat minimální marže, se kterými by mohli prodávat potraviny? Měl by tento krok v praxi skutečně pozitivní efekt? Dokázal by stát efektivně pomáhat domácím pěstitelům a výrobcům potravin nějak jinak, nebo to radši nemá vůbec zkoušet?
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom společnosti Cyrrus
Prima. Bereme si za příklad Francii. Zemi, jejíž veřejný dluh dosahuje takřka sta procent hrubého domácího produktu. Zemi, která se tak spolu s „přeborníky“ typu Řecka, Itálie, Kypru či Portugalska pomalu ocitá v partě několika států Evropské unie, které dluží víc, než jsou za celý rok schopné vyprodukovat. To všechno v době, kdy Evropská centrální banka za desítky miliard měsíčně nově vytvářených eur vehementně nakupuje i francouzské dluhopisy, čímž na účet stovek milionů obyvatel eurozóny uměle brání ještě závratnějšímu růstu francouzského dluhu (a to v případě zrovna Francie ECB nakupuje vyšší podíl dluhopisů, než odpovídá velikosti francouzské ekonomiky v rámci EU). Ten samý daňový poplatník tedy přispívá nejen na francouzskou vládu, ale dále i na nekonkurenceschopné francouzské zemědělce, skrze dražší ceny potravin. Pokud s tím volič souhlasí a volí to, prosím. A to platí i pro nás v Česku. Jen bych příště před volbami prosil heslo: Dražší potraviny? Prostě to zařídíme.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
