#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Laureát Nobelovy ceny za ekonomii E. Phelps a jeho „zlaté pravidlo spoření“

23. září 2014

Profesor Kolumbijské univerzity v New Yorku Edmund Phelps obdržel Nobelovu cenu za ekonomii v roce 2006. Věnoval se výzkumu mezigeneračních vztahů v ekonomice a stanovil takzvané „zlaté pravidlo spoření“: žijme tak, abychom našim potomkům zanechali to, co jsme chtěli dostat od svých rodičů. Phelps také radil vládám východoevropských zemí při transformaci ekonomik.

Poslechněte si, co Lukáš Kovanda říká o Edmundu Phelpsovi.

Královská švédská akademie věd ocenila Edmunda Phelpse zejména za jeho výzkum v oblasti přirozené míry nezaměstnanosti a za přínos k objasnění vztahů mezi krátkodobými a dlouhodobými efekty makroekonomické politiky státu.

Tento ekonom mimo jiné radil v rámci mise Evropské banky pro obnovu a rozvoj východovevropským vládám při přechodu na tržní ekonomiku. Jeho zkušenost se zaměřila převážně na transformaci ekonomiky Sovětského svazu.

O Edmundu Phelpsovi mluvil v pravidelném magazínu o nositelích Nobelovy ceny Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen a pedagog Vysoké školy ekonomické v Praze.

Edmund Phelps se zaměřil na mezigenerační vztahy v ekonomice a s tím spojenou efektivitu makroekonomické politiky státu. Nobelovu cenu získal právě za tento výzkum. Čím přesně se zabýval?

Byla to jedna z věcí, za kterou cenu získal. Zabýval se tím, jak rozdělit ekonomické zdroje mezigeneračně. To znamená, že každá generace něco spoří, něco spotřebuje a on jako první přišel s tzv. zlatým pravidlem spoření. Zlaté pravidlo už samozřejmě známe z Bible. Dá se vystihnout sloganem „Nedělej ostatním to, co nechceš, aby oni dělali tobě„.

Položil základy matematickému zkoumání toho, jaká je optimální míra úspor každé generace. To znamená každá generace by měla uspořit cosi do budoucna dalším generacím, dalším pokolením – to, co si sama přeje, aby předchozí generace zanechaly jí. Jinými slovy, aby si žádná generace nežila příliš nad poměry, aby nepromrhala veškeré zdroje tak, aby se pak museli ty budoucí generace uskromňovat a dohánět to, co tato generace svojí nadspotřebou způsobila.

Myslím si, že v dnešní době je to docela aktuální. Jeho model je sofistikovaný, matematicky precizní a je zřejmé, že v dnešní době, kdy je řada vyspělých států velmi zadlužena, je tomuto ne vždy učiněno za dost a dochází právě k nadspotřebě a dříve či později v budoucnosti bude potřeba to současné enormní zadlužení kompenzovat.

E. Phelps také analyzoval světovou finanční krizi, kterou označil za „dokonalou bouři“. Proč ji nazval právě takto?

Mně se to označení velmi líbilo. Když jsem připravoval publikaci, kam jsem umístil rozhovory se všemi nobelisty, s nimiž jsem o finanční krizi hovořil, tak jsem ji nazval Příběh dokonalé bouře. A když jsem se detailně zabýval finanční krizí, tak jsem uznal, že je to skutečně velmi přiléhavé synonymum pro finanční krizi, protože se opravdu sešlo několik velmi fatálních okolností, které třeba kdyby nastaly jen izolovaně, tak by nezpůsobily nic tak hrozivého. Ale právě tím, že se sešly naráz v poměrně ohraničený časový okamžik,  tak způsobily tak závažnou a osudovou krizi, že se s jejími následky potýkáme do dnešních dnů.

Když jsem o tom s Phelpsem hovořil, tak se samozřejmě soustředil na problémy americké ekonomiky, takže jednou z příčin bylo to, že americká centrální banka držela příliš dlouho úrokové sazby příliš nízko, další chybou bylo to, že lidé spekulovali, kupovali si dva, tři, čtyři domy ve víře, že jejich cena bude neustále růst. Banky se dopouštěly excesů, protože nakupovaly cenné papíry, které vlastně byly kryté nesplácenými hypotékami. Chudší Američané zase mínili, že úroky budou nízké na věky, proto kupovali domy, ze kterých nakonec nic neměli a dusily je banky, protože nebyli schopni splácet. Selhaly ty tzv. ratingové agentury, které měly hodnotit cenné papíry a samozřejmě selhala i vláda. A možná u ní je kořen, protože dlouhodobě podněcovala lidi – i ty, kteří si to nemohli dovolit- k vlastnickému bydlení.

Phelps také proslul tím, že veřejně tvrdil, že evropské ekonomiky nejsou schopné inovovat. Z čeho vycházel?

Tady byl k evropským ekonomikám poměrně ostrý. Tak trochu s nadsázkou říkal, že jediná evropská inovace po 2. světové válce nová francouzská filmová vlna, že jiné inovace se Evropa nedopustila. Říkal to samozřejmě trochu s nadsázkou.

Jeho klíčovým argumentem bylo (což mě pak trochu překvapilo), že nízký důraz na komerci a vládní regulace neumožňují evropským firmám vyniknout. Citoval v této souvislosti slova dánského režiséra Larse von Triera, který tvrdil, že důraz na komerci ve Spojených státech dává vyniknout takovým talentovaným umělcům, jako je Madonna nebo Michael Jackson. Phelps viděl, že by důraz na komerci umožňoval vyniknout talentovaným – a nemusí jít jen o umělce, ale i o byznysmany, podnikatele. Takže on za tou neschopností Evropy inovovat viděl příliš slabé slovo byznysu, obchodu a komerce.

Odvysíláno na rádiu Zet.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře