Keira Knightleyová, Viktor Kožený a jejich byznys

Poznámka na úvod: Ekonomii pirátství již autor blogu jednou nakousl. Nyní se k ní vrací mnohem více zevrubněji. Po kouzelnících tím důkladně pohlíží z pozic ekonomie do další úzce definované a docela specifické skupiny osob.

Keira Knightleyová je krásná. Krásná pirátka, tu a tam. Piráti krásní nebyli. Zato dost racionální. Jako Viktor Kožený.

Páska přes oko, hák místo paže, dřevěná noha, dlouhá bradka, náušnice v uchu, papoušek na rameni a bizarní oděv i vystupování k tomu. Piráti. Už z dáli výtečně rozpoznatelní, neb se na svých lodích plavili pod Jolly Roger – vlajkou s lebkou a překříženými kostmi, nečastěji v černobílém provedení. Šílenci? Pomatenci? Ano, takový dojem chtěli vyvolat – aby mohli maximalizovat zisk. Ve skutečnosti totiž byli racionálními kalkulátory výnosů a nákladů. Jejich image ztřeštěných psychopatů sloužila v jistém období relativně nejlépe tomu, aby rozdíl v obou položkách navýšili natolik, že se z námořního organizovaného zločinu stal zaručený strojek na peníze.

Argumentuje tak Peter Leeson z Univerzity Georgie Masona v nové studii s názvem „Pirational Choice: The Economics of Infamous Pirate Practises“ (Leeson 2008)

Jen žádné násilí!

Zlatý věk pirátů lze ohraničit léty 1670 až 1730. Svůj „byznys“ soustředili podél takzvané pirátské smyčky, jež sestávala z tras obepínajících Madagaskar, Karibik (piráti milovali Bahamy – a mají je rádi dodnes, jak alespoň vyplývá z projevených preferencí nejznámějšího českého „piráta“, „piráta z Prahy“, Viktora Koženého) a atlantické pobřeží Severní Ameriky.

V jistém smyslu jsou piráti následníky bukanýrů. Ti přepadávali lodě se státním povolením. Jednalo se tedy o legalizované přepadávání. Když se vládci začali zdráhat tato „povolení přepadat“ vydávat, mnozí z bukanýrů zjistili, že už ani jinak žít neumí, a v činnosti přetrvali – jako psanci. Tito proto-piráti ovlivnili a předurčili činnost pozdějších pirátů se vším všudy. S lehkou nadsázkou se nelze nezeptat: Existovali by piráti nebýt bukanýrů, tedy nebýt státních zásahů?

Přenecháme takové otázky historikům a vydejme se ekonomickou stopou. K čemu vlastně byla dobrá tak nápadná vlajka Jolly Roger? Zásadní požadavek pirátského podnikání, přepadávání lodí, zněl, a to nepřekvapí, „udržet náklady co nejníže“. Náklady pirátům vznikaly zejména tehdy, došlo-li k ozbrojené potyčce s přepadeným plavidlem. Čím krvavější odpor přepadených, tím větší riziko, že se pirátům tenhle podnik nemusí vyplatit – a to přesto, že přepadené obvykle přečíslovali, nejčastěji trojnásobně, co do velikosti posádky i počtu děl. Proč?

Za prvé, při intenzivní šarvátce hrozilo úmrtí nebo zranění pirátů, což z nich dělalo méně efektivní námořní bandity. Navíc, v pirátské komunitě fungovalo cosi jako invalidní důchod. „Jestliže (…) kterýkoliv z mužů přijde ve službě o končetinu nebo se stane invalidním, má nárok na 800 dolarů z veřejné sbírky – a proporcionálně méně při ne až tak závažných zraněních,“ píše pseudonym „kapitán Charles Johnson“ v knize General History of the Pyrates z let 1726 až 1728 (Johnson 1726-1728 [1999]: 12), jež je znalci považována za „vysoce spolehlivý zdroj informací“ o pirátech (Rediker 2004: 180). Samozřejmě, čím více invalidů, tím více museli ostatní členové pirátské posádky odvést z lupu do oné erární sbírky. A tím méně loupežná činnost vynášela pro soukromou potřebu.

Za druhé, při těžkém boji s přepadenými hrozilo poškození lodí. Například proděravěná pirátská loď, byla-li vůbec schopna plavby, značila výrazné zhoršení vyhlídek při atakování budoucích obětí. Oprava v přístavu – ačkoliv piráti měli vytipované některé oblasti, kde byla vcelku bezpečnou akcí – skýtala riziko odhalení povolanými orgány. Kromě toho, čas vynaložený na opravu znamenal vynucenou a nemalou obětovanou příležitost – v přístavu mohli piráti akorát tak utrácet za alkohol a povětrné ženy, zatímco jim na moři utíkaly možné oběti, možný zisk.

Za třetí, krutá námořní bitva mohla poničit významnou část potenciálního lupu – nákladu a cenností převážených přepadenými. Hrozilo dokonce, že se napadené plavidlo zcela potopí, což pro piráty značilo nulový výnos. Jinými slovy, existovalo nebezpečí, že piráti utrpí ztrátu nejen na straně nákladů, ale i na straně výnosů.

Z uvedeného plyne jediné – aby piráti optimalizovali rozdíl mezi očekávanými výnosy a očekávanými náklady, museli zvolit takový „byznysplán“, jenž by minimalizoval riziko ozbrojeného střetu s posádkou napadené lodi a maximalizoval pravděpodobnost, že se tato posádka poddajně a bez boje vzdá a vydá do jejich rukou. Piráti se vlastně také obávali násilí – ovšem z poněkud jiného důvodu než přepadení. „Hlavní strategií pirátů bylo loupit tak, aby nemuseli bojovat.“ (Pringle 1953: 113).

Lebka a hnáty

Ústředním prostředkem v naplnění řečeného „byznysplánu“ se stala Jolly Roger. Její název pravděpodobně plyne z francouzského „jolie rouge“, „pěkně červená“, kteréžto označení se mohlo vztahovat k zástavě původních francouzských bukanýrů, jež byla charakteristická právě jasnou červení. Její vyvěšení signalizovalo, že bukanýři (a i raní piráti) jsou připraveni – bude-li kladen odpor – zasáhnout bez slitování a krvavě.

Jolly Roger s bílou lebkou a překříženými kostmi pod ní na černém podkladu se prvně objevuje roku 1700. Existovala v různých variantách, vyskytovala se i její fotonegativní verze, ale účely plnila totožné – měla zastrašit posádky přepadávaných obchodních lodí. Lebka a kosti, samozřejmě, signalizovaly brzkou smrt pro ty, kdo se pirátům vzpříčí. To ale nebylo vše – k tomu, aby se posádka přepadené lodi zalekla, mohla postačit už jen zmíněná zpravidla trojnásobná početní převaha pirátů. Piráti – zejména v jejich zlaté desetiletce, v letech 1716 až 1726 – ale používali vlajku ještě z jednoho důvodu, a sice aby se odlišili od loďstva pobřežních hlídek.

V zmíněné dekádě panoval mezi evropskými velmocemi námořní mír, přesto ale nejčastěji španělští a francouzští vládci vysílali pobřežní hlídky, které bránily výsostné vody před „cizáckými“, zejména anglickými obchodníky. Souviselo to se snahou zmíněných vlád, zvláště španělské s její „Guarda del Costa“, vydobýt si naprostý monopol na obchod na vlastním území a ve vlastních vodách. Oficiálně mohly pobřežní hlídky brázdit pouze pobřežní vody, praxe ale vypadala tak, že se vydávaly daleko na širé moře (až do karibských vod a vod kolem východního pobřeží Severní Ameriky) a doslova vyhledávaly plavidla, jejichž posádku by bylo možno nařknout třeba z porušení zákona a zabavit převážený náklad.

Poněvadž pobřežní hlídky byly „zřízené státem“, nemohly užívat příliš krutých postupů vůči atakovaným obchodníkům – jimiž by například rozpoutaly válečný konflikt. Piráti, oproti tomu, se počítali mezi psance zcela mimo zákon, kteří jakýchkoli ohledů nemuseli dbát. Dopadnou-li je, půjdou stejně viset – proto jim mohlo být jedno, zda zmasakrují posádku obchodní lodě, či nikoliv (náklady masakru byly z tohoto hlediska pro piráty nulové).

Z pohledu přepadeného plavidla tedy mělo smysl klást odpor spíše lodi typu pobřežní hlídky než pirátům. Shrneme-li, piráti užívali Jolly Roger proto, aby maximalizovali pravděpodobnost, že je napadení nezamění s pobřežní hlídkou a že si mnohem důkladněji rozmyslí, zda tedy vůbec klást odpor. Jinými slovy, blížila-li se loď s Jolly Roger, byl to velmi efektivní signál, že připlouvají hrdlořezové bez slitování, jimž se vzpírat postrádá smyslu a kteří se slitují snad jen tehdy, odevzdá-li posádka neponičený náklad a cennosti zcela pokojně do jejich rukou. To bylo přesně to, co piráti ve skutečnosti preferovali – přepadnout loď zcela bez boje. Tato strategie „byla tak efektivní, že opravdu málokdy byli donuceni zabíjet.“ (Pringle 1953: 113)

A byla o to efektivnější, že ji nešlo snadno imitovat: zatímco pro piráty bylo vyvěšení Jolly Roger nulovým nákladem – neb stejně tak jako tak, když je dopadnou, budou oběšeni – pro plavidla typu pobřežních hlídek bylo zpravidla neúnosně nákladným signálem – ze stejného důvodu: kdokoliv vyvěsí tu vlajku, bude po dopadení popraven jako pirát. Jolly Roger tak ustavovala téměř dokonalé vylučující ekvilibrium.

Pirátské PR články

Krvavý střet s přepadenou posádkou ale nebyl jedinou záležitostí, jíž se piráti museli vystříhat, hodlali-li maximalizovat zisk. Obdobně důležité bylo limitovat možnost pasivního odporu, tedy postupovat tak, aby členy přepadené posádky zcela přešly choutky na ukrytí převážených cenností, třeba přezek či prstenů. Budoucí oběti mohly dokonce koketovat s myšlenkou, spatří-li pirátskou loď, rychle se nákladu, například zlata, zbavit hozením přes palubu – i tomu bylo nutno zamezit. Mučením.

Důmyslná tortura těch, kdo cennosti skryli, zničili nebo jsou z téhož podezříváni, ale zejména pouhé zvěsti o tomto mučení, měly ostatní odradit, aby v budoucnu obdobným způsobem snižovali výnosy pirátů z přepadení. Piráti si budovali svůj „brand“, jenž se opíral o pověst šílených a nesmlouvavých sadistů a psychopatů, kteří si doslova libují ve svých krátkých životech – taktika, jíž dát najevo, že vysoce diskontuji, tudíž jsem všehoschopný.

Dnes bychom řekli, že používali „virální marketing“ – krutost inzerovali zejména prostřednictvím přístavních fám a šeptandy, nikoli reálných činů. Inzerovali ji ale i úplně doslova – skrze komplice (nebo propuštěné) zprostředkovanou reklamou v tiskovinách (typicky vydávaných v Londýně nebo Nové Anglii), dnes bychom to nazvali „PR články“. „Piráti nám odhalili: Jak řežou uši a nos,“ stálo například v článku v American Weekly Mercury z 13. června 1723 (Dow a Edmonds 1996: 206). Brzy se rozkřiklo, že piráti vaří oběti zaživa, nutí je pojídat uši, o než je právě připravili, nebo – ďáblem dočista posedlí – trhají srdce z živých těl, přičemž je pak mrskají do tváří ostatním.

Jak už bylo naznačeno, navzdory těmto zkazkám přistupovali piráti k tortuře velmi uvážlivě a po rozvaze. Kdyby mučili každého, bez rozdílu, oběti by brzy přestaly považovat ukrytí či znehodnocení převážených cenností za nákladné. Piráti tedy krutostí ve skutečnosti velmi šetřili a neuchýlili se k ní, postrádali-li opravdu pádný a zřejmý důvod. „Mrtví nemluví“ – a piráti potřebovali, aby zvěsti o tortuře byly šířeny. Proto mnohé z přepadených propouštěli, aniž jim zkřížili vlásek. Ti pak v přístavu šířili zprávu o masakru na zbytku posádky.

Avšak, aby potvrdili, že kalkulují s vysokou diskontní mírou, neváhali piráti na první pohled šíleně, jakoby v záchvatu zuřivosti, vyhazovat méně cenné části lupu do moře nebo dokonce, jakoby beze smyslu, potápět – nebo v předstíraném záchvatu pyromanie zapalovat – přepadené lodě, které se jim „nehodily do krámu“. „Zuřivě chmátli po sekerách a v mžiku se vlámali do přepravních beden. Jakékoli zboží, jež ale nechtěli převážet, hodili zpět do moře. Přitom ustavičně kleli, sprostě se rouhali a jinak nechutně nadávali,“ řekl svědek jednoho takového pirátského řádění týdeníku Boston News-Letter v srpnu 1720 (Leeson 2008: 20). Dojem, že jde snad přímo o služebníky Satanovy, umocňovalo i v úvodu vylíčené vzezření pirátů.

Finty „odvedenců“

Piráti tedy během sotva několika desetiletí vybudovali efektivní zločineckou organizaci s věru globálním dosahem. Přibližně s rokem 1730 se ale tato síť rozpadá. Z několika důvodů. Anglie se velmi aktivně zapojila do jejich potírání – vláda zaměstnala nové hlídky, jež námořní psance nesmlouvavě pronásledovaly. V letech 1717 a 1718 dokonce nabídla pardon těm pirátům, kteří se uváží, že natrvalo skončí se svojí činností. Vlády sice pirátství vymýtily – dostatečně zvýšily jeho rizika -, nutno ale dodat, že k jeho rozvoji výrazně přispěly. A ne pouze zmíněným vysíláním bukanýrů.

Zjednodušeně lze tvrdit, že za rozmachem pirátů stála touha po centralizaci soudní moci. Roku 1684 angličtí vládci odňali koloniím práva soudit piráty. Podezřelí z pirátství, dopadení třeba v Karibiku či u Madagaskaru, tak museli být přepravováni k procesu až do Londýna. To ústilo ve velmi vysoké transakční náklady s procesy spojené. Pirátství se rozmohlo. Roku 1700 byl proto vydán „Zákon o účinnějším potlačování pirátství“. Ten nejen umožnil soudit piráty přímo v koloniích, ale riziko pirátství zvyšoval tak, že smrtí trestal nejen piráty samotné, ale i jejich sympatizanty či komplice. Kromě toho odměňoval obchodní lodě, které se rozhodnou pirátům bránit – od roku 1717 dokonce odměňoval ty posádky, jež agresi vůči pirátům přímo iniciují. Počínaje rokem 1721 pak mohl být za pirátství souzen jakýkoliv kupec, jenž s piráty vědomě obchodoval.

Piráti nezmizeli ze dne na den. V prvních desetiletích osmnáctého století rozvinuli praktiky, které jim umožnili ještě několik let fungovat i v tomto čase zostřeného pronásledování. Rekrutovali nové zájemce buďto z řad dobrovolníků nebo z řad členů přepadených posádek – „odvedenců“. Odvod piráty ale ne vždy znamenal pohromu pro námořníka, naopak, překonal-li morální zábrany a strach, služba na pirátské lodi často vynášela více než zákonná obchodní plavba. Ovšem i proto, že se pirátům – když demonstrovali svojí šílenost – podařilo veřejnost přesvědčit, že odvedence ke službě nutí pod pohrůžkou smrtí, soudy přistupovaly k takto odvedeným mnohem smířlivěji než k dobrovolným pirátům.

Ne náhodou se proto v čase zpřísněných protipirátských zákonů objevilo v tiskovinách Londýna či Nové Anglie i zvýšené množství takzvaných „oznámení o donuceném odvedení“. Jednalo se o inzeráty, v němž námořník, třeba i zprostředkovaně, oznamoval, že jej piráti ke službě donutili. Často tomu tak nebylo – námořník přešel mezi piráty dobrovolně -, a inzeráty byly tedy fingovanými zprávami, které zabíjely dvě mouchy jednou ranou: umožnily námořníkovi vyšší výdělky na pirátské lodi a zároveň mu poskytly alibi pro případ, že bude dopaden a souzen – vše přeci činil je proto, že jej, nebude-li poslušný, čekala jistá smrt z rukou pirátů. Těch opravdových.

Přes všechnu tuto vynalézavost, jak již je naznačeno, epocha rozvinutého pirátství po roce 1730 končí. S nadsázkou lze říci, že podnikání v rámci globální firmy „Piráti, s.r.o.“ se přestalo vyplácet. Nepřestal se však, bohužel, vyplácet organizovaný zločin jako takový a zejména propojení státního úřednictva s ním. Nové formy organizovaného zločinu – který je nejspíše věčný – se rodí dodnes stejně jako nová chapadla, jež jej propojují se státní sférou, která má leckdy svými regulacemi jeho strmý rozmach na svědomí, stačí vzpomenout alkoholovou či nynější drogovou prohibici.

Ekonomická analýza pirátství opět ukazuje, jak neobyčejně silnými nástroji již původně hospodářská věda vládne. Na základě výnosů a nákladů, signálů, racionální maximalizace zisku lze dnes analyzovat i jiné typy organizovaného zločinu – ekonomové tak zkoumají třeba mafie či dokonce pracují v terénu a zevnitř nahlížejí ekonomickou kalkulaci pouličních gangů. V interdisciplinárním propojení například s historickou vědou či psychologií nebo sociologií jsou předkládány zcela nové pohledy na, zdálo by se, notoricky známé jevy, aniž by bylo možno namítat, že ekonomie ztrácí svoji identitu. Naopak, její rozkročení ukazuje, že rozvinula silné a univerzální přístupy. Jejich univerzalita plyne z prosté skutečnosti, že ekonomie není hospodářskou vědou v úzkém slova smyslu, nýbrž vědou o lidském jednání a jeho motivech v neobyčejně široké sféře alokace vzácných zdrojů.

Literatura:

Dow, George – John Edmonds: The Pirates of the New England Coast, 1630-1730. New York: Dover, 1996

Johnson, Charles: A General History of the Pyrates (ed.) Manuel Schonhorn, New York: Dover, 1726-1728 [1999]

Leeson, Peter: „Pirational Choice: The Economics of Infamous Pirate Practises“, nepublikovaný working paper, 2008, dostupné [online] na http://www.peterleeson.com/Pirational_Choice.pdf

Pringle, Patrick: Jolly Roger: The Story of the Great Age of Piracy. New York: W.W.Norton, 1953

Rediker, Marcus: Villains of All Nations: Atlantic Pirates in the Golden Age. Boston: Beacon, 2004

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin