#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Jak běžet newyorský maratón

22. ledna 2015

Jsou rady, jež si beru k srdci. „Nacpi se rejží. Dostaň do sebe tolik rejže, kolik zvládneš. Já to tak dělám pokaždý,“ svěřil se mi muž, kterého jsem si původně vyhlédl, jen aby mi poradil, jak se správně obléci. Rozumějte, jak se správně obléci na maratón. Abych byl ještě přesnější, na newyorský maratón. A New York v listopadu, to nevíte, zda se třeba také nepřipravit na pořádnou sněžnou fujavici.

„Kup si tuhle čapku, tyhle rukavice, tuhle bundu. Boty, doufám, pořádný máš. A nezapomeň. Na rejži,“ loučil se, ruce zatnuté v pěst, ten muž, prodejní asistent v jednom pražském obchodě se sportovními potřebami, z něhož se vyklubal protřelý běžec dlouhých tratí.

BĚŽÍ CELÁ JIHLAVA

„No jo, ale kdo mi v pět ráno uvaří hrnec rejže,“ přemítal jsem během letu. Jaksi jsem zapomněl, že mířím do města, o němž už Sinatra svět melodicky zpravil, že nikdy nespí. „V pět ráno? To není problém.
Máme otevřeno nonstop,“ změřil si mě lehce nedůvěřivě postarší číšník v korejském bistru umístěném – jaká náhoda – hned vedle mého manhattanského hotelu. Vlastně to není náhoda, to je New York. „Jen maličkost, pane,“ dodal rychle, když viděl, že si to už s úlevou štráduju k východu.
„Tu rýži nepřipravíme samotnou, jen jako součást nějakého pokrmu z našeho menu.“ Hm. No dobrá.
Aspoň tak.
Je tu „den D“. Sychravo. Větrno.
Oproti předešlému dni zákeřně chladno. Pět ráno. Vbíhám do bistra. Je v něm jak po vymření. V běžeckém úboru, s fungl novou čapkou, rukavicemi, v běžecké bundě, si přesto připadám krajně nepatřičně. Číšník, zřejmě kvůli dlouhé noci, již má za sebou, mi nepatřičnost dává ostentativně najevo. Dvakrát mě sjede pohledem, snad zda nejsem sjetý. Hbitě klopím zrak a před kasu deset dolarů. „Tu rejži s krevetami a chobotničkami,“ vyhrknu. „Jak si přejete, vážený pane,“ odvětí chlapík, ale tváří se, jako bych byl moucha na mucholapce. Deset dolarů cinkne v kase a on mizí za závěsem.
Jako by propadl. Už ho také nikdy neuvidím. Ani svoji rýži ne. Fast food tentokrát nedostál svému jménu. A čas mě tlačí. Tým českých spoluběžců už se tou dobou schází v lobby hotelu. Vlastně, už se možná sešel. Možná že už dokonce odešel, přemítám nervózně. Přebíhám z bistra do lobby, abych to prověřil. Opravdu! Tým už tam není! Jsem v pěkný rejži.
V mžiku zapomínám na svoji objednávku v bistru. Popadám balíček, svačinu připravenou hotelovým personálem, a uháním do ranního newyorského šera.
Hledám autobus, který mě odveze na start maratónu. S týmem by to vše šlo snáze, protože jeho lídr ví přesně, odkud autobus vyráží.
Já musím hledat. Na vlastní pěst. Inu, brát si rady příliš k srdci se někdy neobejde bez potíží. Ale přece nezmeškám „maratón M“!
Pomalu se rozednívá. V setmělém autobuse tak mohu pozorovat ostatní běžce. Není to můj tým, ten už jsem nedostihl. Ale je to jedno. Autobusy vyrážejí řetězovitě, jeden po druhém. Jsou jich desítky, snad stovky. Newyorský maratón je největší na světě. Účastní se jej přes padesát tisíc běžců. Jako by běžela úplně celá Jihlava nebo Teplice. Díky rozbřesku v setmělém autobuse pozvolna rozpoznávám už více než jen siluety ostatních běžců, zanedlouho mých soupeřů. Někteří ještě pospávají a dospávají, snaží se načerpat poslední síly. Zvláštní, pomýšlím, jsme v jednom autobuse, „na jedné lodi“, všichni stojíme před toutéž výzvou, ale také každý každému sokem.

WOZNIACKÁ TO TAKY „DÁ“

Staten Island. Odtud vyběhneme, dochází mi naplno, když autobus zastavuje. Je asi sedm ráno. Město, které nikdy nespí, přechází na ještě čilejší mód. Někteří běžci, co si při převozu z Manhattanu dáchli, jsou zatím rádi, že vůbec stojí na nohou. To se má brzy změnit. Pěkná kosa. Od moře vane vichr, jenž se zjevně nehodlá spokojit s tím, že bude jen tak čechrat vlásky. Chce víc! Jako my všichni. Jenže abychom se svého „víc“ dočkali a na trať maratónu se vydali, ještě si přes tři hodinky počkáme. Alespoň tedy moje „vlna“. Počet účastníků maratónu je tak značný, že vybíhají nejen z několika různých stanovišť, aby se až během závodu spojili v jednu nekonečnou stuhu, ale i v různých „vlnách“, časově odstupňovaně. Takže třeba zrovna já startuji v půl jedenácté.
Mám před sebou pasáž maratónu, jež si svou náročností se samotným závodem nečekaně moc nezadá, totiž čekání na startovní výstřel. Před vichrem a chladem se není moc kde ukrýt. Na startovišti, rozsáhlé, převážně travnaté a náležité bahnité – ploše, nejsou k dispozici žádná volně přístupná přístřeší, žádné „erární“ běžecké stany. Vlastně jediný úkryt před příliš aktivistickým větrem představují umělohmotné přenosné toalety. Fronta, která se však před každou z nich tvoří, dává rychle zapomenout na kacířskou – a, pravda, poněkud nevábnou – myšlenku trvalejší okupace „tojtojky“.
Konečně nalézám místo, kde nakonec přečkám převážnou část toho pomalu běžícího času čekání.
Stan, v němž se účastníkům běhu podává horký čaj, poskytuje vítané závětří. Slova „závětří“ nebo „horký“ mi najednou v uších znějí mnohem liběji než obvykle. Může mě uklidňovat, že stejné příkoří způsobené přírodními živly zakoušejí třeba i Teri Hatcherová, někdejší roztleskávačka a posléze herečka, kterou si z jinošských let pamatuji jako Lois Laneovou ze seriálu Superman, nebo tenistka Caroline Wozniacká. Ty obě běží také.

NEJEKONOMIČTĚJŠÍ SPORT

V závětří stanu a s kelímkem čaje mám fůru času na přemýšlení.
Třeba o tom, jak jsem se tu vlastně ocitl. Neběhám dlouho. V čase maratónu mám za sebou nějakých patnáct měsíců celkem pravidelného běhání. Předtím nic. Nula nula nic. Začít běhat však bylo strašně jednoduché. Prostě jsem se jednoho letního dne rozhodl.
Obul jsem staré tenisky, snad ještě z doby, kdy jsem sledoval toho Supermana, a navlékl ne o moc novější tepláky. Když se mnou po maratónu redaktorka Refl ex.cz dělala e-mailový rozhovor, položila zajímavou otázku, a sice, proč vůbec jako ekonom běhám. „Běhání je nejekonomičtější sport,“ odvětil jsem. Vždyť jiný tak levný sport abyste pohledali! Mám na mysli relativní láci potřebného vybavení – stačí vlastně jen dobré boty –, ale i „láci“ časovou. Časovou nenáročnost. Zpravidla opravdu vyběhnete před dům – a je to! Žádné dojíždění do posilovny, bazénu nebo na hřiště.
Ekonomičnost běhání je důležitým, ale ne jediným důvodem, proč jsem se na tenhle sport dal.
Sám sebe se ptám, do jaké míry je mé rozhodnutí dáno i tím, že běhání momentálně představuje součást „trendy“ životního stylu. Vždyť zatímco ještě v roce 2004 dokončilo maratóny pořádané na území Spojených států všehovšudy zhruba 386 tisíc běžců, v roce 2013 už jich bylo 541 tisíc. To značí skoro třetinový nárůst během necelých deseti let. Pro srovnání, v takovém roce 1976 dokončilo maratóny v USA pouze nějakých 25 tisíc borců. To je necelá polovina toho, než kolik v roce 2014 startuje na jediném, newyorském maratónu.
Za celou historii vytrvalostního běhání, od antických dob až do příchodu roku 2000, se celosvětově uskutečnily dohromady jen tři maratónské závody, kdy počet finišujících přesáhl metu 30 tisíc lidí. Jen v samotném roce 2013 bylo ale takových závodů hned šest.
Globálně. Jde o celosvětový trend rozmachu, Česko nevyjímaje.
Proslulý ekonom 20. století John Kenneth Galbraith by mi zřejmě řekl, že za rozmachem běhání, za tím, že je „trendy“, stojí moc a síla korporací typu Nike, jež umným marketingem – jehož součástí je nákladná a důvtipná propagace běhání coby sexy záležitosti – vytvářejí poptávku po svých vlastních produktech, botách, tričkách, bundách… A že jsem asi i já obětí tohoto procesu. Od neméně proslulého ekonoma 20. století, Miltona Friedmana, laureáta Nobelovy ceny a Galbraithova myšlenkového protipólu, bych se naopak dozvěděl, že běhám proto, že jsem se tak sám rozhodl. A reklama korporací dělajících do sportovních potřeb mě pouze docela nevinně informovala o produktech, které mi běhání usnadní či můj výkon zlepší. Jak to je, vytváří nabídka poptávku, nebo poptávka nabídku?
Tíhnu k druhému, Friedmanovu vysvětlení. Jak blíže píšu v jedné ze svých populárně-ekonomických knih, esemesky kdysi také žádnou reklamu nepotřebovaly, byly vedlejším produktem rozvoje raného mobilního telefonování. Technici ani nevěděli, zda vůbec mají nějaký smysl. Staly se hitem. Zato ememesky neboli obrázkové esemesky už byly telefonními korporacemi a operátory hojně marketingově propagovány. Hitem v pravém smyslu slova se však nikdy nestaly. Zákazník je jistě do určité míry ovlivnitelný, ale zda jej lze manipulovat zcela, úplně dle představ korporace, k čemuž se klonil Galbraith, o tom vážně pochybuji.

EMIGRACE Z POSILOVEN

Proč je tedy běhání nyní tak „trendy“, když ne silou korporací? Když jsem v létě 2009, v době vrcholící finanční krize, rozmlouval v Bostonu s Paulem Samuelsonem, dalším proslulým ekonomem 20. století, jenž stejně jako Friedman získal Nobelovu cenu, všiml si, že město je už zase plné Irů. Přiblížil mi, že už od dob bramborové neúrody a následného hladomoru v polovině 19. století přijíždějí vždy, když jim na zeleném ostrově „pšenka nekvete“. Irský literát Fintan O’Toole na to konto podotýká, že „hromadná emigrace vždy byla měřítkem irského úpadku“.
Po roce 2008, kdy krize propukla, emigrovaly z ostrova statisíce Irů, nejen do Bostonu, ale i do jiných míst v USA, Kanadě či Británii. Ne všichni jsou tak fl exibilním národem jako oni (což pomáhá vysvětlovat, proč se Irové, na rozdíl třeba od Řeků, z poměrně hlubokého ekonomického útlumu docela rychle otřepávají). Ale i tak jsou též ostatní národy s to dopouštět se v čase ekonomicky náročném alespoň svých malých „emigrací“. Třeba té z posiloven do ulic a parků; té od měsíčních permanentek do „fitka“ nebo wellness klubu k běžeckým botám zhruba stejné ceny, jež ovšem vydrží rok i víc.
Ale důsledky finanční krize, s ní související tlak na rodinný rozpočet a časové možnosti nejsou jediným zdůvodněním vzestupu popularity běhání. Zvláště při maratónu typu toho newyorského může člověk dobře pozorovat, jak silný komunitní a charitativní náboj celá akce má. Potkáváte spoustu lidí, kteří třeba nápisem na svém tričku dávají najevo, že běží nejen pro svůj dobrý pocit, ale i z nějaké ještě ušlechtilejší pohnutky – chtějí pomoci sirotkům, nemocným chorobou ALS či třeba „jenom“ životnímu prostředí kolem sebe. Ostatně ani já sám jsem nevyfasoval číslo na newyorský závod díky svým předchozím běžeckým výkonům (do té doby jsem běžel jen jediný jiný maratón, ten pražský), ale díky spolupráci s charitativní nadací. Pro zajímavost, v souvislosti s newyorským maratónem, ročník 2014, se vybralo takřka osmnáct miliónů dolarů.
Boom webových sociálních sítí na jedné straně usnadňuje a podněcuje vznik či zvýznamnění komunit a charit, jimž je obtížně přehlédnutelná událost typu maratónu skvělou „záminkou“ k dobročinnému oslovování. Na straně druhé v dosud nepoznané míře umožňuje sdílení (jež někdy, pravda, hraničí až s exhibováním) každému z nás. Za růstem obliby běhání tak lze zřejmě hledat i tohle. Lidé si dnes pomocí mobilní aplikace mohou přesně změřit svůj běžecký čas či zaznamenat trasu, kterou během zdolali – a pak to hezky vše dát světu vědět vyvěšením na internet. Ještě před pár lety si to mohli tak akorát zapsat do notýsku či se pochlubit choti, nejvýše tak kumpánům u piva.

POŘÁD JENOM ZÁTOPEK

Pozoruhodné je, že navzdory růstu oblíbenosti běhání neroste příliš popularita nejlepších představitelů tohoto sportu. Zeptáte-li se běžného Čecha na jméno nějakého známého vytrvalce, zpravidla z paměti vyloví tak nejvýše jméno Zátopek. Situace ve světě není jiná. Typický maratón tedy vyhrávají anonymní „Keňané“, případně „Afričané“, kteří jsou údajně zpět doma, kdesi v poušti, dříve, než doběhnou poslední závodníci. Ano, rozdíly mezi vítězi a posledními dobíhajícími bývají na maratónu značné – činí třeba i přes pět hodin. Na druhou stranu, v jakém jiném sportu můžete – tak jako já – už po pár měsících jeho amatérského provozování měřit v rámci jednoho závodu své síly s těmi nejlepšími na světě? Asi jako kdyby se několikaměsíční majitel řidičáku vydal na některý z okruhů formule 1 a měřil své síly přímo se Schumacherem v době jeho největší slávy. Je právě tohle ten důvod, proč mezi vytrvalci nenajdeme žádné skutečné sportovní hvězdy, jen bezejmenné „Keňany“ (ostatně i já sám jsem výše „vypíchl“ účast tenistky, nebo dokonce hollywoodské herečky, nikoli nějaké vytrvalecké „star“)? Jsou ti nejlepší běžci dlouhých tratí až moc snadno přístupní, dosažitelní? Hvězdy přece musí být nedosažitelné.
„Haló, jdeme na start,“ vytrhne mě z úvahy v závětří stanu nečekaná čeština. Konečně nalézám asi dvacítku krajanů z českého týmu, které jsem před úsvitem poztrácel v korejském bistru. Blíží se půl jedenácté. Většina Čechů vybíhá ve stejné „vlně“ jako já, náš hlouček obestupuje doktora Pirka. On je možná v rámci našeho týmu svým způsobem hvězdou, zamýšlím se. Trénoval jsem s ním, dá-li se to tak říci, už několik měsíců před newyorským maratónem, během několikadenní přednáškové akce Aspen Institute v Nízkých Tatrách, kde také vystoupil. Zaujalo mě tehdy, když přímo během běhu tatranskými hvozdy radil prostřednictvím mobilu svým kolegům v pražské nemocnici. A pak normálně zavěsil a s úplnou samozřejmostí běžel dále. Ne, ani on není hvězdou, říkám si. Nemá potřebné, hvězdné manýry. Ale respektuhodnou auto ritou – jak profesní, tak běžeckou – je určitě!
Prásk. Startuju. I bez pořádné porce rýže závod nakonec „dávám“.
Za nějaké čtyři hodiny.
Ale… Lidé se mě často ptají, kdy, na kolikátém kilometru, jsem poprvé pocítil krizi. Odpovídám, byť s jistou nadsázkou, že jsem byl v krizi po celý závod, a dokonce už zhruba ty tři hodiny před ním. Stále se totiž považuji za svátečního běžce, jenž závodí nějakým nedopatřením. Navzdory téhle své „permanentní krizi“ jsem však vnímal úžasnou atmosféru celého soupeření. Tak byla silná. Starali se o ni hlavně obyčejní Newyorčané, kteří v nepříliš vlídném počasí fandili podél tratě a napájeli tak nekonečnou stuhu běžců tolik potřebnou energií. Tam, kde nestačily hlasivky a potlesk, nastupovala třeba malá dítka rozdávající běžcům jen tak lízátka a bonbóny.
Celé obrovské město zkrátka ten den žilo závodem. No dobře, já vím, že žije pořád, že nikdy nespí; málokdy však pulsuje takovou vzájemností a sounáležitostí.
Čtyřicátý kilometr. To už to vážně moc neběželo. Krize vrcholí. Ani bonbóny z dětských hrstí už nezabírají. Nasazuju těžší kalibr. „Až už budeš vážně mrtvej, vezmi tohle,“ přehrávám si v uších slova chlapíka z pražských sportovních potřeb. „Je to dryák. Nakopne tě to, budeš lítat. Ale pak přijde kompenzační efekt. Sotva se poplazíš. Nedávej to proto dříve než pár kiláků před cílem.“ Dávám to. Gel. Odporně sladká, chemií prolezlá hmota jedovaté barvy.
Běžci ji při vrcholných výkonech sají z tubičky, jež jim vzápětí – po vysátí – končí pod nohama. To aby nebyli vysátí oni. Možná že bych doběhl i bez ní. Nechtěl jsem však být vysátý při doběhu do cíle. Při doběhu Central Parkem. Chtěl jsem si jej užít. Vychutnat. Lze-li si něco se 42 kilometry v nohou vychutnávat. Provizorní tribuny v cílové rovince navozují dojem, že je to snad závěr přímo olympijského zápolení. Díky gelu to aspoň vnímám, i když o vychutnávání nemůže být řeč. Pravá euforie se dostavuje teprve při samotném přeběhnutí cílové čáry. Kdosi mi na krk věší medaili. „Pár hodin strasti, celý život v hrdosti,“ stálo, volně přeloženo, na jednom z nesčetných transparentů, které jsem během uplynulých čtyř hodin míjel. Na tu medaili vážně hrdý jsem, byť není olympijská.
Jsem hrdý i teď, když píšu tyhle řádky. Transparent nelhal.
Souhlasím s doktorem Pirkem – popisovat maratón nemá smysl, musí se to zažít. Ale ten zážitek stojí vážně za to, tomu věřte. A kdo nechce „jen“ věřit, může si to vyzkoušet na vlastní kůži, i když třeba zatím vůbec neběhá. Už napřesrok. Jako já. Nebojte. Běhání se vám nezprotiví. Rozhodně totiž podepisuji to, co říká jiná zkušená a respektuhodná autorita, běžecký guru Miloš Škorpil: „Nevzpomínám si, že bych někdy běh nenáviděl. I když to bylo občas hodně těžký.“

Vyšlo v Reflexu.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře