#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Ekonom v zajetí krásy

3. ledna 2018

Atraktivní lidé dostávají lépe úročené půjčky. Ti obézní zase snáze skončí v dluhové pasti. Občas nás všechny může přepadnout chuť diskriminovat. O tom všem je ekonomie krásy.

Věříte, že se lidé při opravdu důležitých rozhodnutích – například, koho přijmout do zaměstnání – řídí rozumově? Zapomeňte na to. Lidé totiž mají „chuť diskriminovat“. Co se pod tím skrývá? Jak v roce 1961 popsal Gary Becker, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, chuť diskriminovat vyplývá z toho, že lidé jednoduše pociťují nevoli přicházet do kontaktu a spolupracovat s některými typy jiných lidí. A pokud se nad sebou upřímně zamyslíte, asi mu dáte za pravdu… To, že nechceme spolupracovat s určitým typem lidí, ale zase znamená, že naopak s jinými pracovat chceme. Třeba s těmi krásnými. „Lidé si nejspíše uvědomují, že je krása na pracovním trhu důležitá,“ říká Daniel Hamermesh, průkopník ekonomie krásy (první studii na toto téma napsal v roce 1994) z univerzity v texaském Austinu. Podle něj krása nerozhoduje pouze na pracovním trhu, nýbrž i na pomyslném trhu sňatkovém. Tedy alespoň ženská krása. „Z hlediska ženy nehraje mužův vzhled na sňatkovém trhu velkou roli,“ podotýká. „Dobře vypadající žena si ale vybere muže, který vydělává více.“ Ekonomové krásy tak vlastně dávají vědecky působící podobu lidovým moudrům, která známe asi všichni. Třeba té, že muži (mohou-li si vybírat) letí po krásných ženách. A ženy (mohou-li si vybírat) po bohatých mužích. Při zkoumání pracovního trhu užívají ekonomové krásy dvou zásadních pojmů – „prémie za krásu“ a „pokuta za ošklivost“. Prémie za krásu je přitom obecně nižší než pokuta za ošklivost.
Lidé se prostě v souhrnu spíše shodnou na tom, kdo je vskutku ošklivý, než na tom, kdo je opravdovým hezounem či krasavicí.
Fyzický vzhled však nevypovídá jen o šancích na pracovním, případně sňatkovém trhu. „Obézní lidé mají tendenci kupit i vyšší dluh,“ říká Charles Horioka z Ósacké univerzity. Cituje přitom studii svého kolegy, Šinsuka Ikedy, jenž si zmíněnou souvislost vysvětluje tak, že tloustnou spíše ti, kteří nejsou příliš disciplinovaní, jimž chybí trpělivost, a kteří tedy i nadmíru utrácejí a zadlužují se. To dle Horioky částečně vysvětluje skutečnost, že zatímco Spojené státy, kde se mluví o „epidemii obezity“, „daly“ světu i nedávnou finanční krizi, krizi ze zadlužení, Japonci jsou stále poměrně štíhlí – a spořivost tamního obyvatelstva je mnohem vyšší než v USA.
Jinou z hojně zmiňovaných příčin krize je až příliš snadno dostupný úvěr v době před jejím propuknutím. I tady mohla krása sehrát svoji roli. Výzkum Newyorské univerzity odhalil, že krásní žadatelé o půjčku mají o něco vyšší šanci ji získat. A platí v průměru i o 81 bazických bodů nižší úroky. Autorka výzkumu přišla i na to, že černoši mají stejnou pravděpodobnost získat půjčku jako běloši, ale platí na úrocích o 139 až 146 bazických bodů více. Černoši přitom nevykazují vyšší míry delikvencí, a naopak krasavice a hezouni selhávají ve splácení úvěru třikrát častěji než průměrně vypadající dlužníci. Za tímto iracionálním jednáním je zřejmě nutno hledat skutečnost, že lidé prostě mají „chuť diskriminovat“, i když je to iracionální.
Závěry ekonomů krásy jsou leckdy na hraně toho, co je stravitelné pro uvědomělého strážce politické hyperkorektnosti. Jenže na to se dá říct jen ono cimrmanovské: „Může se vám to nelíbit, můžete s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat.“

Vyšlo v Psychologii dnes.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře