#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Draghiho „bazuce“ tleskají bankrotáři, Trump a levicoví politici jako Ocasio-Cortezová

13. září 2019

Mario Draghi, končící šéf Evropské centrální banky, včera na rozloučenou ještě jednou vytáhl „bazuku“. V hantýrce finančníků to znamená, že ECB bude s ještě větší razancí než doposud uvolňovat měnové podmínky. Tleskají mu Trump, Ocasio-Cortezová, Italové a Řekové a všichni ti, kteří míní, že lékem na současný dýchavičný růst Západu je ještě více dluhu.

Draghimu tleská i menšinový proud ekonomů, takzvaní tržní monetaristé. Ti nejspíše poznamenají, že vlastně ani o žádné uvolnění měnových podmínek nejde, protože takzvaná přirozená úroková sazba (což je vlastně rovnovážná reálná úroková sazba, kterou ovšem neumíme přímo měřit, ale jen nepřímo odhadovat) zase klesla či klesnout může, takže je třeba vytáhnout ještě silnější „bazuku“, aby se jejím působením na reálné úroky tyto reálné úroky s těmi přirozenými srovnaly – tedy dosáhly rovnováhy.

„Bazuka“ konkrétně spočívá ve snížení depozitní úrokové sazby hlouběji do záporu; ve vytvoření dvojstupňového systému úročení přebytečné likvidity bank (takže část přebytečných rezerv bank u ECB je negativního úročení ušetřena); v novém kvantitativním uvolňování, tedy odkupu dluhopisů v objemu 20 miliard eur měsíčně; v podmínění ukončení „střelby z bazuky“ dosažením nikoli jistého kalendářního termínu, ale toho, že se inflace dostatečně přesvědčivě přiblíží svému cíli, tedy že se – řečeno s tržními monetaristy – reálné úroky dostatečně přesvědčivě srovnají s těmi přirozenými.

Draghi se tolik jako mnozí jiní ekonomové neobává, že „bazuka“ může vést k nafukování bublin na trzích aktiv, například nemovitostí, a že snižuje profitabilitu bank, což může ochromit jejich úvěrovou činnost, kterou se Draghi „střelbou z bazuky“ snaží podnítit, jak říká. Přehlíží, že samotný zvolený režim měnové politiky může zásadně přispívat ke stlačení přirozené úrokové sazby, jak argumentuje zase jiný proud ekonomů, například ti z Banky pro mezinárodní platby v Basileji. Ti Draghiho „bazuce“ jistě netleskají.

Zato jí tleská americký prezident Donald Trump. Draghiho krok chválí, dává jej v podstatě za příklad americké centrální bance. Jistě by mu tleskala také třeba Alexandria Ocasia-Cortezová a další levicoví zastánci takzvané moderní monetární teorie. Skutečným, „reálpolitickým“ důvodem dalšího vytažení „bazuky“ je totiž přimět Německo (a další rozpočtově odpovědné státy eurozóny), aby svému rozpočtu pustilo žilou.

Velmi pravděpodobně totiž ve skutečnosti „bazuka“ prakticky nijak nepřispěje k tomu, aby firmy více produktivně investovaly a domácnosti více žádoucím způsobem utrácely, a roztáčely tak kola ekonomiky. Zato ovšem „bazuka“ může dále snížit náklady na obsluhu dluhu Německu a dalším zemím, které mají ve svém rozpočtu prostor k navýšení vládních výdajů. Právě to má tyto země přimět k tomu, aby více utrácely (a zadlužovaly se), a pomáhaly tak zejména stále churavému jižnímu křídlu eurozóny.

Centrální bankéři rozpočtově odpovědnějších zemí včera Draghiho „bazuce“ nevídaně razantně oponovali. Nejde jen o Němce, ale také třeba Rakušany, Nizozemce, Estonce, a dokonce Francouze. Tedy na to, aby čelil francouzskému odporu, Draghi vážně zvyklý není. Vždyť když svoji „bazuku“ vytahoval před čtyřmi lety a spouštěl tehdejší kvantitativní uvolňování, Paříž – na rozdíl od Frankfurtu nebo Amsterdamu – jej neochvějně podporovala.

Draghiho tak včera „podržely“ země jako Itálie, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Irsko nebo Kypr. Není náhodné, že jde o problémové země z doby evropské dluhové krize začátku desetiletí.

Sečteno, podtrženo, Draghiho nové „bazuce“ tleskají všichni ti, kteří míní, že lékem na současný dýchavičný růst Západu je ještě více dluhu. Je fascinující, že po dalším a dalším dluhu volají začasté ti, kteří nebýt záchrany za peníze daňových poplatníků z rozpočtově odpovědnějších zemí už dávno zbankrotovali. Ano, řeč je Řecku či Itálii. Zřetelně se ukazuje, že morální hazard nebyl z ekonomického systému vytěsněn, ale že naopak zbytňuje, byť v jakési latentní podobě.

Špatní hospodáři minulých let nebyli za své špatné hospodaření zjevně dostatečně potrestáni. Když si malé dítě sáhne na kamna, ale dostatečně se nespálí, co lze očekávat do budoucna?

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře