#Lukáš Kovanda, Ph. D.

ČSSD fackuje banky za úspěch

27. března 2019

Odliv dividend nekončí, trvá. Loni z Česka na dividendách odteklo 257 miliard korun z toho, co u nás zahraniční firmy či banky vydělaly. To je voda na mlýn ČSSD.

Sociální demokraté získávají aktuálními čísly ČNB další argument pro svůj požadavek sektorové bankovní daně. Měli by si ji však ještě rozmyslet. Zkušenosti ze zahraničí totiž ukazují, že bankovní daní je nakonec nejvíce poškozen řadový občan a drobný střadatel. Právě z těchto řad se rekrutuje značná část voličů sociální demokracie.

ČSSD navrhuje bankovní daň z aktiv, tedy v podstatě daň z majetku bank. Navrhovaná daň se podobá dani, kterou už v roce 2010 zavedlo Maďarsko. Tam banky břímě daně přenesly na své klienty, zejména pak na relativně hůře situované příjemce hypotečních úvěrů. Přenos daňového břímě na bankovní klientelu je však v rámci EU takřka univerzálním důsledkem zavedení bankovní daně. Ekonomická teorie i empirická data potvrzují, že břemeno bankovní daně nesou úplně nebo z velké části klienti banky, spíše ovšem příjemci úvěrů než vkladatelé. Celková dostupnost úvěrů se zhoršuje.
Případná bankovní daň v Česku, tak jak ji navrhuje ČSSD, by neměla mít – a nemohla – žádnou vazbu na světovou finanční krizi. Vlna zavádění bankovních daní v zemích EU, která kulminovala v roce 2011, opadla. Jedinou zemí, která po roce 2013 v Unii bankovní daň zavedla, je Polsko.

V roce 2016 tento krok zemi připravil o 0,2 procentního bodu ekonomického růstu, zejména proto, že zpomalil růst objemu úvěrů.

Jak přivřít nůžky

ČSSD bankovní daň navrhuje zejména v rámci snahy omezit údajně enormní odliv dividend z ČR. Nezamýšlí tedy bankovní daň jakožto prostředek, který by měl tlumit dopady případné bankovní krize, a to vytvořením záchranného fondu. V řadě jiných zemí EU včetně zmíněného Maďarska banky během finanční krize selhaly.

Musely být zachraňovány za peníze daňového poplatníka. Proto v řadě těchto zemí následně vznikly fondy, do kterých banky musí odvádět peníze – právě prostřednictvím bankovní daně. Pokud udeří další krize, už tedy nebudou zachraňovány za peníze daňového poplatníka, nýbrž z peněz, které předtím odvedly do fondu. Jinými slovy, Maďaři bankovní daň zavedli, protože tamní banky nebyly úspěšné a Budapešť si nepřála, aby svou příští neúspěšností podruhé stáhly celou zemi.

Vlastně to byla „výchovná facka“. U nás chce ČSSD banky „fackovat“ za to, že jsou tak úspěšné, takže je při krizi nemusel zachraňovat daňový poplatník, a mohou tedy odvádět tolik. Kromě toho, že jde o brnkání na strunu závisti, jde i o amorální návrh, který trestá toho, kdo nijak nepochybil, a zatím tedy nezavdal žádný důvod k trestu.

Polská zkušenost se zavedením bankovní daně naznačuje, že vstupní odhad jejího inkasa uplatňovaný v rámci politické agitace za prosazení příslušné legislativy se může výrazně rozcházet s realitou. Reálné inkaso daně může být třeba i o třetinu nižší. Navýšení příjmů státního rozpočtu, které ČSSD vyčísluje na více než 11 miliard korun, tak může být realisticky vykoupeno ztrátou celé ekonomiky, která bude obdobného, ne-li vyššího rozsahu než ono navýšení.

Sociální demokracie navíc se svým návrhem přichází v době, kdy zahraniční firmy působící v Česku tak jako tak samy výrazně navyšují své reinvestice. Loni v ČR reinvestovaly takřka 150 miliard korun, což je druhá nejvyšší suma v historii. Lepší byl už jenom rok 2017, kdy reinvestovaly dokonce přes 176 miliard. Pro srovnání, třeba v roce 2011 to bylo jen 38 miliard. Je ovšem pravda, že podíl reinvestovaných peněz na celkových výnosech zahraničních firem stále pokulhává za situací před rokem 2008. V letech 1998 až 2003 zahraniční firmy reinvestovaly dokonce přes polovinu svých výnosů z investic v Česku. Nejhorším rokem pak z tohoto hlediska byl rok 2011, kdy reinvestovaly pouze necelých čtrnáct procent. Loni to bylo přes 35 procent, předloni více než 39 procent. Situace se tedy pozvolna zlepšuje „sama od sebe“.

Zahraniční firmy se zkrátka vezou na vlně investičního cyklu. Ten je ve své aktuální fázi charakteristický spíše právě vybíráním zisku z investic, které byly mnohdy započaty už na počátku milénia, třeba v onom zmíněném období 1998 až 2003. Je zřejmé, že u nás tehdy neinvestovaly pro naše krásné oči, ale pro svůj budoucí zisk. Jeho čas přišel.

Česká republika náleží k těm zemím světa, kde jsou vůbec nejvýrazněji rozevřeny nůžky mezi objemem vytvořeného hrubého domácího produktu a objemem hrubého národního důchodu. Češi tudíž mohou disponovat jen s relativně malým podílem hodnoty, jedním z nejmenších na světě, který je na českém území vytvářen. Přitom v zahraničí se svým kapitálem sami nevytvářejí takovou hodnotu, jež by tento nepoměr byť jen vzdáleně kompenzovala. Výnos českých firem z dividend z jejich investic v zahraničí loni činil zhruba 10 miliard korun. Za tento do značné míry nežádoucí stav je ponejvíce odpovědný právě odliv dividend. Klíčovou výzvou hospodářské politiky ČR dnešních dní je právě to, jak zmíněné nůžky uspokojivě přivřít. Návrh ČSSD ale není tím správným řešením. Jedenáct miliard korun výnosu navíc pro státní kasu je stále o řád menší číslo, než kolik každoročně na dividendách odtéká.

Existují zkrátka prověřenější způsoby, jak docílit snížení odlivu dividend. Jedním z nich je zvýšení atraktivity investičního prostředí v ČR. S tím je však v souladu mnohem spíše snižování daní, či alespoň daňová stabilita, a nikoli jejich zvyšování.

Vyšlo v Mladé frontě Dnes.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře