#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Chudší lidé jen dál chudnou

19. prosince 2019

Greta Thunbergová má vlastně pravdu. Dětství ji sice nikdo neukradl, zato budoucnost svým způsobem ano. A neudělali to dospělí obecně, ale centrální banky.

Hlavou zeď neprorazíš, trh nepřechytračíš. Po více než deseti letech extrémně expanzivní měnové politiky centrálních bank je stále zřejmější, že její příznivý účinek se vyčerpal (pokud tedy kdy existoval), přičemž cíl nikdy tak úplně nenaplnila. Tedy ano, v době paniky na trzích v letech 2008 či 2009 bylo třeba americké kvantitativní uvolňování – tehdy jeho první vlna – víceméně úspěšné. Bez něj mohla asi opravdu udeřit krize rozsahu té Velké hospodářské ze 30. let minulého století.

Základní potíž tkví v tom, že z nekonvenčních měnověpolitických opatření typu kvantitativního uvolňování, která měla původně jen pohotovostně řešit panickou situaci, se stal prakticky permanentní nástroj. Ukázalo se, že ukončení pohotovostního režimu je vysoce náročné, ne-li nemožné.

Žádná z centrálních bank „exit“ v zásadnější míře neprovedla, bereme-li v potaz, že jejich rozvahy zůstávají pořádně nafouknuté. V tomto smyslu nekonvenční zásahy pokračují dodnes, ačkoli hovořit po tolika letech o nekonvenčnosti je poněkud komické.
Majetek švýcarské centrální banky v poměru k HDP zůstává dnes zhruba na šestinásobku úrovně roku 2007, japonská centrální banka je na pětinásobku, Česká národní banka na trojnásobku a americký Fed a Evropská centrální banka zhruba na 2,5násobku. Došlo k „exitu exitů“. Vždyť nafouknutým majetkem centrálních bank jsou převážně aktiva, která v rámci takzvaných nekonvenčních zásahů posledních zhruba deseti let pořídily (a stále drží) za nově vytvářené – „nově tištěné“ – peníze.

Světově významné centrální banky v čele s Fed, ECB a japonskou centrální bankou dokonce už „začínají přebírat funkce státních rozpočtů“, jak uvádí Martin Mandel, profesor katedry měnové teorie a politiky VŠE. Podstatou měnové politiky takové ECB je podle něj v prvé řadě monetizace vládních dluhů zejména problémových zemí eurozóny. To znamená, že dluh je záplatován vytvářením nových peněz „z ničeho“. Akorát to ECB řeší záměrně mnohem komplikovaněji, a tedy zastřeněji než středověcí panovníci.

Ale po více než deseti letech extrémně expanzivní měnové politiky je zastírání stále obtížnější. Některé německé komerční banky už otevřely Pandořinu skříňku: budou všem novým klientům muset úročit vklad záporně. Vskutku, záplatování dluhů – v kontextu eurozóny zejména dluhů jejího jižního křídla – teď řadový Němec pocítí na své peněžence o dost bezprostředněji než doposud.

Je příznačné, že peníze budou z bankovního účtu mizet už od prvního eura vkladu nejprve jen novým klientům, tedy dost často mladým lidem, kteří si otevírají první účet. Tím se potvrzuje další atribut látání dluhu ve 21. století. Prostřednictvím centrálních bank si na něj bereme prostředky jaksi z budoucnosti, tedy právě od mladých lidí, dětí i těch ještě nenarozených.
Bereme si ale také od sebe sama, z naší vlastní budoucnosti, vždyť loňský výnos transformovaných penzijních fondů v Česku v průměru pokryl jen třetinu inflace.

Nízká, ba dokonce záporná úroková sazba „tady a teď“ pochopitelně znamená menší bohatství v budoucnosti. Pokud by byly úroky „tady a teď“ vyšší, stávající úspory se rozmnoží výrazněji, tudíž i bohatství naše vlastní i dalších pokolení bude v budoucnu větší.

V rámci nekonvenčních zásahů centrálních bank se tedy bohatství přesouvá několika směry. Specificky v eurozóně nastává přesun ze severu na jih, jelikož Němec a brzy třeba i Nizozemec nebo Rakušan se musí smířit se záporným úrokem na vkladu, aby Řecko nebo Itálie nezbankrotovaly. Řecko nebo Itálii přitom financuje nejen Němec, Nizozemec či Rakušan, kteří jsou nyní ekonomicky aktivní, ale i jejich děti, dokonce i ty nenarozené.

Bohatší Němci, Nizozemci či Rakušané mají přece jen lepší možnost, jak se nenechat takto o bohatství připravovat, než jejich chudší krajané. Mohou si na rozdíl od nich pořídit nemovitost, a to třeba i v Praze. V době extrémně nízkého úročení na vkladech zkrátka nemovitosti získávají pro svůj citelně vyšší výnos na atraktivitě.

Bohatí tak dále bohatnou, zatímco chudí chudnou – úspory se jim v bance úročí prakticky nulově, zatímco z důvodu růstu cen nemovitostí čelí leckdy i dramaticky zdražujícímu nájemnému. Berlíňané mohou vyprávět. Citelnému růstu nájmů čelí ale také Pražané, i proto, že do nemovitostí v české metropoli investují bohatí Němci či Nizozemci. Sečteno, podtrženo, v režii centrálních bank dochází v eurozóně ke stále obtížněji zastíranému přesunu bohatství ze severu na jih, obecně pak od mladších ke starším a od chudších k bohatším.

Zmíněná negativa nekonvenčních zásahů centrálních bank stále zřetelněji přečíslují jejich pozitiva. Přitom jsme kvůli zmíněnému „exitu exitů“ pořád jen v jakémsi „poločase“ a vážně hrozí, že negativa v porovnání s pozitivy ještě notně zmohutní.
Včetně negativ nikoli jen ryze ekonomických, nýbrž společenských. Ekonomický růst Západu posledních deseti let, ačkoli jen dýchavičný, umožňují z velké části právě hlavně jen zásahy centrálních bank, dezintegrující ovšem ekonomicky i politicky Evropu, obecně rozevírající příkopy mezi mladšími a staršími či chudšími a bohatšími. Greta Thunbergová má vlastně pravdu.
Dětství jí sice nikdo neukradl, zato budoucnost svým způsobem ano. A neudělali to dospělí obecně, ale ti z centrálních bank.

Vyšlo v Mladé frontě Dnes.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře