#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Bankéři z Lake Wobegon, viníci krize

2. srpna 2009

Stalo se roku 1995, za denního světla. Jistý McArthur Wheeler nakráčel postupně do dvou pittsburských bank a obratem je vykradl. Svoji tvář nijak zvlášť nezahalil. Záznamy z bezpečnostních kamer, které se objevily téhož dne v televizním zpravodajství, splnily svůj účel – byl zatčen. „Ale vždyť jsem měl na sobě džus,“ mumlal pak Wheeler, když mu je promítli policisté. Zcela zjevně podlehl dojmu, že k zneviditelnění na videonahrávce postačí potřít si obličej šťávou z pomeranče.

Historku uvádějí psychologové z Cornellovy univerzity, Justin Kruger a David Dunning, ve studii, která před deseti lety vyšla v Journal of Personality and Social Psychology a jež nese výmluvný název: „Unskilled and Unaware of It“ („Nevzděláni, aniž to vědí“). Snaží se ukázat, že lidé v řadě případů hledí na své schopnosti v sociální i intelektuální sféře s nezdravým optimismem. Jako Wheeler, obrazně řečeno, jsou přesvědčeni, že jim stačí pár kapek džusu, aby – perfektně maskováni – vykradli banku.

Už Charles Darwin roku 1871 poznamenal, že sebedůvěra mnohem častěji klíčí z nevědomosti než ze znalosti věci. Není se pak co divit, že si mnozí lidé – nejen Wheeler – připadají jako obyvatelé městečka Lake Wobegon. Tohle fiktivní místo má ležet kdesi v Minnesotě a – jak se dále praví v jisté zábavné rozhlasové šou – mají je obývat „jen silné ženy, dobře vypadající muži a výhradně nadprůměrné děti.“ Psychologové pak jako Lake Wobegonský efekt nazývají tendenci mnohých lidí hledět na své schopnosti s neopodstatněnou sebedůvěrou.

Právě neopodstatněná sebedůvěra a přehnaný optimismus bankéřů prý spustily finanční krizi, s jejímiž následky se nyní potýká celý svět. Jindy prozíraví a chladně kalkulující finančníci prý zapomněli na svoji racionalitu a naskočili na vlnu obecné euforie a nereálných očekávání. Jakoby se hromadně ocitli v kůži těch z městečka Lake Wobegon, těch, jimž postačí trocha džusu k závratnému zbohatnutí. Tak nějak zní časté vysvětlení toho, proč vlastně bankéři v tak masovém měřítku podcenili možnost příchodu finanční krize.

Ekonomové Hamid Sabourian z Cambridgeské univerzity a Anne C. Sibertová z Londýnské univerzity ale v březnové studii „Banker Compensation and Confirmation Bias“ („Odměny bankéřů a inklinace k sebeutvrzování“) nabízejí docela odlišný pohled. Bankéři nepřivodili krizi proto, že by někde zapomněli svoji racionalitu, že by přestali chladně kalkulovat, ale právě proto, že přísně rozumově vážili výnosy a náklady svých činů.

V tomto pohledu je studie zajímavá. Většina jiných rozborů totiž uzavírá, že krize byla ve značné míře způsobena stádovým odklonem klíčových pracovníků finančních institucí od racionálního jednání. Autoři těchto rozborů mají za to, že finanční profesionály svedla na scestí inklinace k sebeutvrzování.

Inklinace k sebeutvrzování nebývá tří základních forem. První je trvání na svém názoru, na vlastním přesvědčení. Tehdy expert, v našem případě tedy konkrétně bankéř, zaujme jisté stanovisko, učiní určité rozhodnutí, na němž neochvějné lpí i navzdory tomu, že později vyjde najevo skutečnost, která je s ním v rozporu. Jeden příklad za všechny: investiční banka Lehman Brothers padla loni v září i proto, že její šéf Richard Fuld, jenž s ní byl spojen pupeční šňůrou téměř 40 let (v ústavu pracoval od roku 1969, od roku 1993 coby výkonný ředitel), tvrdohlavě odmítal razantní ozdravné kroky, které byly nutné, aby ji dostal z rozbouřených vod hypoteční krize. Nakupil tak závratný dluh převyšující 600 miliard dolarů. Fuld prostě trval na svém přesvědčení – věřil, že Lehman Brothers nepadne – tak dlouho, až ústav zbankrotoval.

Druhou formou inklinace k sebeutvrzování je přebujelý optimismus. Název mluví za vše, ale opět příklad z praxe. „Až muzika přestane hrát – co se likvidity týče – celé se to hodně zkomplikuje. Ale dokud hudba zní, musíme tancovat, co to dá. Stále tancujeme,“ vyřkl těsně před vypuknutím krize, v červenci 2007, Charles Prince, tehdy nejvyšší šéf Citigroup. Do Vánoc téhož roku měl spakováno. Hudba dohrála a mrtvolné ticho pak sem tam protnul jen nějaký ten umíráček za padnuvší bankou. „Citi“ se dosud drží, ačkoliv má za sebou už třetí multimiliardovou sanaci. Oním tancováním měl Prince na mysli investice do rizikových amerických hypoték a na ně navázaných cenných papírů – s dnes nepochopitelným optimismem věřil, že je to investice nesmírně výhodná. Kdeže předloňské sněhy jsou…

Posledním ze způsobů, jímž se inklinace k sebeutvrzování projevuje, je tendence lidí zdráhat se vyhledávat informace a skutečnosti, které jsou či mohou být v rozporu s již přijatým názorem nebo s příhodným stavem věcí. „Bankéři sázeli na nekončící růst amerických nemovitostí dlouho poté, co většina ekonomů předpověděla, že je u konce,“ píši ve zmíněné studii Sabourian a Sibertová.

Jenže oba autoři také uvádějí, že inklinace k sebeutvrzování není sama o sobě příčinou vadného jednání bankéřů. Nebylo tomu tak, že by finanční profesionálové podlehli klamům a mamům, vysvětlují, nýbrž tak, že bylo racionální inklinovat k sebeutvrzování, jelikož se to finančně vyplácelo. Jinými slovy, struktura odměn a bonusů byla ve finančních institucích nastavená tak, že nejvýnosnějším způsobem jednání nebylo hledat za všech okolností dlouhodobě rozumná a prozíravá řešení, ale naopak riskovat a záměrně inklinovat k sebeutvrzování, k přehnanému optimismu, nemístné jistotě, nezlomnosti v přesvědčení o své vlastní pravdě. Bankéřům se prostě finančně a kariérně nejvíce vyplácelo navozovat dojem, že pochází z Lake Wobegon.

Představme si zaměstnance banky či jiné finanční instituce, který zpracovává prognózu, na jejímž základě budou investovat klienti či instituce sama. To, jak se předpověď trefila, se ukáže až časem – v mezidobí závisí zaměstnancův bonus na tom, do jaké míry je vnímán jako kompetentní. I když se tak v mezidobí objeví nová skutečnost, jež je v rozporu s předpovědí a snižuje tedy pravděpodobnost, že se prognóza naplní, zaměstnanec stále trvá na původní prognóze. Jednoduše proto, že snaha vypadat co nejkompetentněji funguje jako vnitřní imperativ, jenž mu zapovídá dodatečné úpravy prognózy. Setrvalost ve vlastním přesvědčení – trvání na vlastní prognóze – tedy není výsledkem psychologické inklinace k sebeutvrzování, ale naopak výsledkem racionálního kalkulu.

Obdobné je to s přehnaným optimismem, s přebujelou sebedůvěrou ve vlastní odhady. Expert, jenž prognózuje, bude vnímán jako kompetentní nejspíše tehdy, podepře-li svůj odhad dovětkem, že si jím je „stoprocentně jistý“. Opět připomeňme, že si vyžádá určitou dobu, než se ukáže úspěšnost či naopak neúspěšnost předpovědi. Přebujelou sebedůvěrou tak netrpívají experti, jejichž odhady lze v podstatě okamžitě porovnat s realitou, jako jsou bookmakeři či meteorologové. Bankéři a finanční analytici do této skupiny nepatří, trvá nějaký čas (třeba i několik let), než vyjde najevo míra úspěšnosti jejich předpovědí, a to jim umožňuje podávat predikce s neochvějnou jistotou, působit tak v očích svých nadřízených či veřejnosti více kompetentně a inkasovat vyšší bonusy. Sabourian a Sibertová citují v řečené studii „zlaté pravidlo“ potvrzené výzkumy: lidé, co tvrdí, že si jsou stoprocentně jistí, mají v průměru pravdu ze 70 až 80 procent.

A nechuť k vyhledávání dalších, potenciálně nepříznivých informací? Předpokládejme, že finanční expert vybere ze tří možných scénářů budoucího vývoje jeden, jenž má v daný okamžik za relativně nejpravděpodobnější. V mezidobí, než pravda vyjde najevo, může investovat (čas, know-how) do získávání dalších, doplňujících informací. Proč by to ale dělal? Jeho reputaci lépe poslouží, když bude trvat na původní prognóze. Doplňující informace totiž mohou otočit stav tak, že se jako pravděpodobnější bude jevit jiný scénář, než pro jaký se dříve rozhodl. Upraví-li dodatečně svoji prognózu, bude opět působit nekompetentně a bude se muset smířit s nižšími bonusy.

Bankéři a další experti finančních institucí zřejmě nebyli tak iracionální, jak se při zpětném pohledu na spoušť jménem finanční krize jeví. Naopak, byly to podle všeho racionální kalkuly – při nastaveném systému odměňování -, které paseku způsobily. Z toho plyne jedno: chceme-li do budoucna předejít dalším krizím, musí banky přehodnotit svoji strukturu řízení a systém odměňování. Pak nedopadnou jako nešťastník McArthur Wheeler a svět bude mnohem více imunní vůči finančním krizím.

Vyšlo v magazínu Inside 5/2009.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře