Tuzemská ekonomika zpomaluje a vláda hledá způsoby, jak záplatovat očekávané rozpočtové schodky. Navrhuje zvýšit „daň z neřestí“, čili spotřební daň z tabáku, lihu a hazardu. Kdo by ostatně mohl být proti?
Jenže už nyní je tvrdý alkohol v ČR zdaněn v kontextu EU poměrně přísně. Alespoň tedy, co se týče srovnání se zdaněním vína či piva. Léčba vysokého krevního tlaku způsobeného alkoholem vyjde ročně tuzemskou veřejnou kasu na 1,4 miliardy korun. Hypertonikem se člověk může stát zrovna tak nadměrnou konzumací kořalky jako vína či piva. Zvyšováním daně na jeden druh alkoholu přitom politici vysílají signál, že „měkký alkohol“ je méně škodlivý, což pochopitelně není pravda. Alkohol je jednom jeden. Jestliže se navíc vláda s opozicí předhánějí v tom, kdo navrhne jaké snížení daně z piva, třeba toho točeného, nezbývá nic jiného než nad nekonzistencí v jednání našich politiků nechápavě zakroutit hlavou. Uvažme navíc, že spotřeba tvrdého alkoholu od 90. let soustavně klesá, zatímco třeba u vína je tomu naopak. A že z tvrdého alkoholu získává státní kasa už nyní vyšší jednotky miliard, zatímco z vína – ovšem pouze šumivého – jen nižší stovky milionů.
Je třeba také porovnat vyšší spotřebu čistého lihu v daném druhu alkoholického nápoje s inkasem, které zdanění toho samého druhu alkoholického nápoje veřejným rozpočtům zajišťuje. Takovéto srovnání následuje.
Roční inkaso spotřební daně z lihu se v letech 1997 až 2016 pohybovalo v pásmu od 4,7 do 7,2 miliardy korun. Roční inkaso spotřební daně z vína a meziproduktů se v tomtéž období pohybovalo od 0,2 do 0,5 miliardy korun. Průměrné roční inkaso veřejných rozpočtů z daně z lihu činilo v uvedených dvaceti letech 6,2 miliardy korun. Průměrné roční inkaso veřejných rozpočtů daně z vína a meziproduktů pak v daném období představovalo 0,3 miliardy korun. Na dani z lihu se v uplynulých dvaceti letech v průměru vybíralo ročně bezmála 21krát vyšší inkaso než na spotřební dani z vína a meziproduktů.
Vyjděme dále z předpokladu, že konzumace čistého lihu zatěžuje lidské zdraví, a přeneseně systém veřejné zdravotní péče, stejně závažně, bez ohledu na to, zda je čistý líh konzumován v podobě lihoviny nebo vína.
V letech 1997 až 2016 činila průměrná roční spotřeba čistého lihu v konzumovaných lihovinách 3,1 litru na osobu. V případě vína to byly 2,1 litru. Zatímco tedy spotřeba čistého lihu v lihovinách na osobu byla v daném období průměrně zhruba 1,5krát vyšší než spotřeba čistého lihu ve víně, inkaso daně z lihovin bylo 21krát vyšší než inkaso daně z vína. To znamená, že ve dvacetiletém období let 1997 až 2016 byl každý zkonzumovaný litr čistého lihu v podobě lihoviny v ČR „pokryt“ 14krát vyšším inkasem veřejných rozpočtů než každý zkonzumovaný litr čistého lihu v podobě vína. Jinými slovy, konzumenti tvrdého alkoholu zajišťují svojí spotřebou čistého alkoholu veřejným rozpočtům 14krát vyšší inkaso než konzumenti čistého alkoholu ve vinné podobě. V důsledku tak na uhrazení veřejných výloh souvisejících s konzumací alkoholu, například výloh systému veřejné zdravotní péče, vlastně konzumenti lihovin poskytují v přepočtu na jednotku zkonzumovaného alkoholu 14krát vyšší objem finančních prostředků než konzumenti vína.
Poté, co případně vstoupí v platnost dnes v poslanecké sněmovně projednávaný sazbový balíček, se už takto doširoka rozevřené nůžky ještě dále rozevřou. Svým způsobem na to lze hledět tak, že konzumenti čistého alkoholu v podobě lihoviny odvádějí na veřejnou zdravotní péči ze své „neřesti“ 14krát vyšší sumu než konzumenti čistého alkoholu v podobě vinné, ačkoli se jedná a jeden a týž čistý alkohol. Přitom konzument lihoviny a konzument vína získají stejnou zdravotní péči, jestliže jim jejich „neřest“ způsobí zdravotní problémy. I z toho je patrné, jak je tuzemský daňový systém už nyní, za stávajícího stavu výrazně velkorysejší při zdanění vína než lihoviny.
Zkrátka a dobře, nelze se zbavit dojmu, že vláda se zhoršení ekonomických podmínek a očekávanému výpadku příjmu snaží čelit narychlo spíchnutým řešením, o jehož dlouhodobé celospolečenské optimálnosti lze pochybovat. Snad se jednou dočkáme vlády, která se na zpomalení ekonomiky bude připravovat dříve, než samotné zpomalení nastane.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
