Bez většího zájmu veřejnosti proběhl v Bruselu jeden „handl“, který výrazně poznamená životy nás všech už v docela blízké době. Jde o další omezování emisí oxidu uhličitého, tentokrát v autoprůmyslu.
Nejprvne Evropský parlament přijal návrh, aby automobily vypouštěly do roku 2030 o čtyřicet procent nižší objem daných zplodin než v roce 2021. Přitom automobilky žádaly dvacetiprocentní redukci. Ministři životního prostředí EU se nakonec dohodli na „kompromisu“, a sice, že se emise budou snižovat o 35 procent. V praxi takový stále velmi ambiciózní požadavek znamená jediné: bude třeba uspíšit přechod k elektromobilitě. Tradiční motorové pohony se totiž tváří v tvář stále striktnějším regulacím dostávají na hranici svých možností. Nedávno to dobře ilustrovala aféra Dieselgate. Už nyní jsou emisní limity zkrátka tak přísné, že automobilky se musí uchylovat až k jejich podvodnému obcházení, aby je vůbec mohly splňovat, a být přitom nadále ziskové.
A zase dotace
Potíž s elektromobily vězí v tom, že jejich výroba a provoz jsou stále poměrně nákladné a nepříliš uživatelsky přívětivé. Žádný div, že elektromobil je pořád spíše určitá „snobárna“, nikoli běžný dopravní prostředek řidiče z maloměsta. Zástupci českého autoprůmyslu nad ambiciózním požadavkem Bruselu zrovna nejásají. A hned vyrážejí do pr otiútoku: bude prý nutné zavést pobídky – čili dotace – jak na nákup, tak na provoz elektromobilů. Prima. To znamená, že třeba lidé cestující výhradně hromadnou dopravou budou spoluobčanům přispívat na nový vůz, elektrovůz. Rýsuje se tedy další velký příběh plný nového přerozdělování, snad i nových daní a černých děr na veřejné peníze. Jeden takový příběh, v jehož důsledku na účet zbytku společnosti majetkově povstali takzvaní solární baroni, máme ještě v živé paměti.
Jeden kontinent nestačí
Klíčovým argumentem zastánců ještě masívnějšího přerozdělování pochopitelně je a bude poukaz na stav životního prostředí, a zejména probíhající klimatickou změnu. Jenže když nakrásně své emise drakonicky redukuje pouze Evropa, tedy jen poměrně malá část světa, je to, jako bychom v misce několika shnilých jablek jedno prohnilé nahradili jablkem čerstvým, neshnilým. Nakonec v misce hniloby neubude, spíše přibude. Své síly musí vstříc udržitelnějšímu životnímu prostředí prostě napřít celý svět. Pokud tak učiní pouze jeden jeho kontinent, a to ještě prostřednictvím masívního přerozdělování a dotací, výsledkem bude akorát relativní chudnutí tohoto jednoho kontinentu. A časem i frustrace jeho obyvatel, kteří budou sahat hlouběji do kapsy, ale přitom stále – tak jako ostatní ve světě – čelit důsledkům klimatické změny.
Přitom, i když svůj přechod k elektromobilitě dostatečně uspíší celý svět, ještě zdaleka nelze hovořit o úspěchu. Elektrická auta jsou totiž vždy jen tak šetrná k životnímu prostředí, jak šetrný je zdroj elektřiny, která je pohání. Jestliže třeba BMW prodává své elektrovozy, model i3, jako „bezemisní“ nebo „environmentálně zcela udržitelné“, jedná se hlavně o marketing. V sousedním Německu totiž stále více než čtyřicet procent elektřiny vzniká v uhelných elektrárnách spalováním uhlí. V České republice je to zhruba padesát procent. Přitom emise uhelných elektráren jsou mnohem škodlivější než zplodiny dieselových motorů, o jejichž vymýcení nyní instituce EU v čele s Evropskou komisí tak vehementně usilují. Německý nebo český řidič elektromobilu BMV i3 tedy stále čelí zhruba padesátiprocentní pravděpodobnosti, že svou jízdou znečistil životní prostředí více, než pokud by řídil vůz s běžným naftovým motorem.
Příliš velké riziko
Uspíšený evropský přechod na environmentálně šetrnější způsob přepravy zkrátka při současné úrovni technologického rozvoje a celoplanetární shody na nutnosti šetrnějšího přístupu k životnímu prostředí skýtá až příliš velké riziko, že nedopadne dobře, nebo dokonce že se v praxi projeví kontraproduktivně.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
