Evropský chemický průmysl hledá záchranný člun, aby přežil

Hrozí uzavření až čtyřiceti procent evropské kapacity na výrobu ethylenu, varuje Wood Mackenzie

Evropský chemický průmysl se ocitl v hluboké krizi. Výrobní provozy se zavírají jeden za druhým, rychleji, než kdysi mizely telefonní budky. Ačkoli se to může jevit jako problém velkých hráčů a vzdálených továren, důsledky se promítnou i do každodenního života. V cenách potravin, léků, stavebnin nebo domácích potřeb.

Když se rozpadá chemický průmysl, nezdraží jen plasty nebo průmyslová hnojiva. Jde o celou páteř hospodářství, která ovlivňuje výrobu léčiv, automobilů nebo potravinových obalů. Je jako oběhová soustava ekonomiky, když začne kolabovat, chřadne celé tělo.

Evropský chemický průmysl byl ještě před několika dekádami globálním tahounem. Dnes ale bojuje o přežití. Podle konzultační společnosti Wood Mackenzie hrozí uzavření až čtyřiceti procent evropské kapacity na výrobu ethylenu, základní stavební látky pro tisíce výrobků. V Česku je situace jen o málo růžovější.

Domácí chemický průmysl zaměstnává desítky tisíc lidí a tradičně patří mezi páteřní odvětví ekonomiky. Jenže právě nyní čelí bouři: nízká poptávka v Evropě, vysoké ceny energií a přísné ekologické regulace bez dostatečné státní opory. Na rozdíl od výrobců v USA nebo Číně tu firmy platí vysoké ceny za emisní povolenky, zatímco konkurenti z mimoevropských zemí často neplatí nic. Výsledkem je ztráta konkurenceschopnosti.

Zatímco evropské závody spalují ropnou naftu, výrobci ve Spojených státech nebo na Blízkém východě využívají levnější etan, vedlejší produkt těžby břidlicového plynu. Výsledné náklady na výrobu ethylenu jsou tak dramaticky nižší: zatímco v Evropě přesahují 800 dolarů za tunu, v USA se pohybují pod 400 a v zemích Perského zálivu okolo 200 dolarů. Současně Evropa provozuje většinou zastaralé kapacity. Průměrné stáří evropských krakovacích jednotek (zařízení, která rozkládají uhlovodíky na základní chemikálie) přesahuje čtyřicet let, zatímco v Číně je to jen jedenáct.

Evropská komise letos v červenci představila Akční plán pro chemický průmysl a slibuje miliardové investice do dekarbonizace a modernizace. Jenže jde o krok, který přichází ve chvíli, kdy už mnohé podniky zvažují ukončení provozu.

Úpadek chemického průmyslu přináší zdražování i komplikace v celém dodavatelském řetězci. Pokud Evropa ztratí schopnost vyrábět klíčové chemikálie, bude odkázaná na dovoz a porostou náklady, které se následně promítnou do cen v obchodech. A to se týká všeho od pracích prášků po hračky pro děti. Konkurence ze zahraničí sice nabízí levnější vstupy, ale i vyšší uhlíkovou stopu.

Čína navíc mezi lety 2025 a 2030 plánuje každoroční navýšení své kapacity o 6,5 procenta, a do konce dekády tak vyrobí téměř 87 milionů tun ethylenu ročně, tedy více než trojnásobek současné evropské produkce. Současně buduje nové závody v jihovýchodní Asii, odkud vyváží do Evropy a Severní Ameriky, často s cílem obejít uhlíkové daně a obchodní cla.

Chemický průmysl je navíc jedním z nejlepších indikátorů ekonomického vývoje. Je-li v útlumu, brzy se to projeví i v dalších sektorech. Dopady pocítí automobilky, stavební firmy nebo farmaceutický průmysl. Přesto existují výjimky, které naznačují možnou cestu vpřed. Britská INEOS aktuálně staví v Antverpách novou krakovací jednotku za čtyři miliardy eur, první svého druhu v Evropě za posledních třicet let.

Evropská unie nyní mluví o suverenitě v dodávkách chemikálií, ale co je to za suverenitu, když si sama nedokáže vyrábět základní chemické látky? Může se stát, že v horizontu několika let zůstane na kontinentu jen hrstka velkých výrobců ethylenu, kteří si dokáží dovolit modernizaci. A zbytek Evropy bude jen dovážet s rizikem vyšších cen, nižší bezpečnosti dodávek a závislosti na režimech, které ne vždy hrají podle stejných pravidel.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin