Návrh ministra financí Stanjury dát „dluhovou brzdu“ do ústavy je správný a je třeba jej podpořit. Přesně proto, aby ji nemohla zrušit každá vládní většina.

„Dluhová brzda“ ve výši 55 % HDP nyní v Česku existuje, ale nemá povahu ústavního zákona, pročež je poměrně snadno zrušitelná.

Současně by ale česká vláda měla podmínit vstup Česka do eurozóny tím, že se její veřejný dluh sníží. Za rozumnou výši lze považovat úroveň veřejného dluhu eurozóny čítající 65 % HDP.

Je to zcela legitimní požadavek.

Eurozóna má nyní zadlužení 91 % HDP. Navíc většina jejích členů má horší rating než Česko. Pokud tedy eurozóna stojí o elitního člena svého klubu, o Česko, musí se svým zadlužením alespoň přiblížit úrovni, kterou má Česko stanovenu jako „dluhovou brzdu“, a to tedy potenciálně dokonce ústavně.

I pokud eurozóna sníží své zadlužení z 91 na 65 % HDP, stále bude její zadlužení celých deset procentních bodů nad úrovni české „dluhové brzdy“, takže z české strany by šlo o požadavek plně přiměřený, ba až velkorysý.

Ostatně Německo, když se v 90. letech vzdávalo své marky, také po dalších členech eurozóny požadovalo rozpočtovou kázeň. Pomyslná dluhová brzda eurozóny byla proto jako jedno z maastrichtských kritérií Paktu růstu a stability tehdy stanovena na 60 % HDP.

Bohužel, Pakt růstu a stability je soustavně porušován; porušili jej už prakticky všechny země eurozóny. Což je stěžejní důvod toho, proč už většina zemí eurozóny má horší rating než Česko a proč už eurozóna není z hlediska Česka elitním klubem, jako když roku 2004 vstupovalo do EU a zavazovalo se přijmout euro.

Tehdy přirozeně Česko předpokládalo, že fundamentální závazky Paktu růstu a stability se budou plnit.